Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Zmrzlinářství Floreana Fortescuea

"A nepůjdeme to omrknout?" navrhl Remus.

„Že váháš," odpověděl Sirius pobaveně a hodil si klíček do kapsy. „Jdeme?"

„Na nákupy!" zařval James.

„Do hospody!"

„Na Příčnou!" přidal se Remus a vrhl se ke krbu.

(Mé jméno, má krev I: Kapitola osmá – Prázdniny za všechny prachy)

~••~

Můj otec převzal rodinný podnik po svém otci a ten zase po svém. Už tři generace Fortescueů byly hrdými podnikateli přinášejícími radost dětem i dospělým prostřednictvím zmrzlé ovocné pochoutky. Já jsem měl být v pořadí čtvrtým Fortescueem, který jednoho dne převezme rodinný podnik, a proto jsem se od svého otce Floreana učil umění výroby zmrzliny od útlého věku. Nicméně mě vždycky daleko víc zajímala práce se zákazníky, než míchání surovin a pečení křupavých kornoutků. Vždycky jsem daleko raději pozoroval dění tam venku. Miloval jsem Příčnou ulici tak, jak jen kouzelnické dítě svede milovat kouzla. Znal jsem všechny její obyvatele jménem, prošmejdil jsem každý tajemný kout, obešel všechny krámky a prožil tu celé bezstarostné dětství. Ty neobyčejné obchůdky s magickými předměty, vstřícné a usměvavé lidi a kouzelnou atmosféru jste nikde jinde nenašli – jenom tady.

A tak pokaždé, když přišlo léto a já se vrátil domů na prázdniny z Bradavic, pracoval jsem v obchodě společně s mým otcem, abych se něco přiučil. Přestože jsem byl pevně rozhodnutý, že jednou procestuju celý svět, strávil jsem v našem zmrzlinářství bezmála sedmdesát let. Poznal jsem stovky kouzelníků a čarodějek. Přicházeli a zase odcházeli, někteří se pravidelně vraceli, jiné jsem potkával až po letech, kdy k nám zavítali se svými potomky. Někteří z nich byli naprosto obyčejní, jiní byli naopak výjimeční. A některé příběhy mi v mysli utkvěly, přestože uplynula mezitím celá desetiletí.

~••~

červenec 1976

Sedmdesátá léta sebou přinesla divokou muziku, dlouhé vlasy, nevkusnou módu a uvolňování morálních zábran. Každý kdo v tom období vyrůstal, by vám bez okolků přiznal, že jsme byli generací spratků, která myslela jen na divoké večírky a na to, jak se vzpouzet všemožným pravidlům a autoritám. Nebyl jsem o moc lepší, a tak pro mě v mých patnácti letech neexistovalo nic potupnějšího, než přes léto prodávat svým spolužákům z Bradavic zmrzlinu.

Pokud jste však hledali přesnou definici slova rebel, na mysl vám okamžitě přišli dva největší z nich, James Potter a Sirius Black. Tahle polovina jejich proslulého čtyřlístku chodila v Bradavicích o ročník výš než já a všichni chlapci i děvčata k nim bezmezně vzhlíželi. Prostě udávali trend, byli všude tam, kde se něco dělo a stáli za drtivou většinou průšvihů. Profesory doháněli k šílenství stejně, jako houfy beznadějně zamilovaných spolužaček. Přátelit se s Jamesem Potterem nebo Siriusem Blackem, znamenalo, že jste někdo. Ti dva se bez sebe sotva někam hnuli, a tak jsem je pravidelně vídal i během prázdnin.

„Barnabáši, kamaráde!" volal James familiárně už od dveří a suverénně předběhl zástup malých capartů, kteří čekali na zmrzlinu. Děti se okamžitě ozvaly hlasitým protestem.

„Ahoj Jamesi," přikývl jsem mu na pozdrav.

„Poslyš, sedíme venku s kluky," ukázal za sebe a já za výlohou spatřil rozšklebené obličeje Remuse Lupina, Petera Pettigrewa a Siriuse Blacka, „a říkali jsme si, že bychom si objednali."