Wrath

~Chapter 43~

Peter

Byl jsem naprosto mimo, pořád se mi nějak v hlavě nezaznamenalo, že se včerejšek stal, protože i přes všechny moje snahy mi to nešlo setřást. Já po tolika letech to pouto pocítil úplně jinak, než bych si přál. Protože v mých všech představách mě čekalo odmítnutí tím nádherným a perfektním párem. Místo toho mě oba dva zoufale přemlouvali, abych jim dal šanci, což mi i částečně lámalo srdce, vidět je tak vyděšené a v bolestech bylo to poslední co jsem si přál. Jemně jsem si zvedl tričko ke svému nosu a nadechl se jejich společných pachů, které mě ihned mírně uklidnili a upřímně řečeno nemuset se bát, že mě někdo přichytí a zjistí tak tohle tajemství bylo dost uvolňující. Jenže pak na mě dopadl ten fakt, že já jim slíbil šanci...

Bohyně mi byla svědkem, že jim člověk nemohl říct ne, ty pohledy byly až moc a já si tak jen vysloužil na delší dobu trápení. Protože jakmile to se mnou zkusí a zjistí jaký zničený zboží vlastně jsem, tak to vzdají. Není potřeba se pro mě namáhat, když už mají sebe a já si tohle utrpení mohl odpustit nebýt jejich přesvědčivosti a blbých instinktů, které mi doslova zamezily říct cokoliv jiného než ano. Slzy se mi nahrnuly do očí a já se doopravdy chtěl rozplakat, tohle jednoduše bylo až moc. Já otevřel dveře od svýho pokoje a tvrdě vydechnul, snažíc se uklidnit.

,,Petere" trhnul jsem sebou a s otevřenýma očima dokořán pohlédl na Leviho, který stál přímo uprostřed mého pokoje. To byl ten moment, kdy se i z mého hrdla dostal vzlyk a ačkoliv já už nechtěl řvát jako malý dítě tak mi nešlo přestat. Bylo to po letech zadržování emocí a zakazujíc si brečet, bylo to přes dva roky a já najednou včerejškem spustil tuhle lavinu, která se na mě hrnula v rychlosti světla. Levi ke mně přišel a přitáhl si mě do své náruče. Náš výškový rozdíl to nedělal jednoduchý, ale já si nakonec položil hlavu na jeho rameno a slabě vydechl, snažíc se vlastně jen nadechnout.

,,Myslel jsem, že se ti bude hodit kámoš." Já nad tím pokroutil hlavou a zoufale si utřel slzy z mých očí. Mít Leviho po boku bylo vždy uklidňující, já se totiž nemusel nikdy bát, že se začne ptát nebo mě vyslýchat a tak nějak to vždy to byla moje volba, což z Leviho dělalo mý bezpečný místo. Já si otřel svůj uslzený obličej a odtáhl se od Leviho, který mě jen sledoval jak si oblékám tričko od mých dvou mates a zbylé věci uklízím do skříně a já věděl, že nepřijde žádná otázka, i když ho to rozhodně muselo zajímat.

Přece jen tady šlo o jeho bratra, o němž jsem věděl, že ho vnímal jako svého ochránce a ve své podstatě i jako úžasného člověka. Možná mu ani nedávalo smysl, proč bych to pouto tajil, ale Levi měl dost svých problémů, když byl ve smečce, proto si nikdy nevšiml všech těch pohledů, které mi smečka ukazovala. Všichni se mě báli v jejich očích jsem byl tikající bomba, co každou chvilkou mohla vybuchnou a zabít je. Moje jednou velká rodina se smrskla jen na ty nejbližší, protože lidi se mě jednoduše báli ani si nechci vzpomínat, když do hry přišla moje magie.

Najednou se mi lidi začali vyhýbat obloukem, jelikož jen pomyšlení na to co bych mohl udělat je děsila. A skutečnost, že se pořád neobjevil můj mate nikoho taky neuklidňovala. Moji samotní rodiče se báli, že jim jednou zmizím před očima a oni budou muset pohřbívat další jejich dítě. Tehle rok pro ně byl vlastně nejhorší, jelikož mi bylo stejně jako Violet... a oni kvůli mě prošli mnohým, přičemž já věděl pravdu... Byl jsem prostě srab, který se bál odhalit pouto s Jaxem a všichni okolo mě kvůli tomu trpěli. Já si sednul s hlavou v rukách na postel snažíc se zklidnit svoji paniku.

,,Mohli bychom se podívat na Supernatural? Naposledy jsem to viděl před rokem a to je ÚPLNĚ hrozně divný, když se nad tím tak zamyslím. Dřív bylo normální to vidět každý den a-"