Wrath

~Chapter 32~

Jude

Nastal den D a taky perfektní čas na počátek našeho plánu. Právě jsem se nacházel před jednou skupinou, která hlídala pravou část jejich území, což v podstatě bylo jedno, protože mi stále nevěděli, kde je ukrývají. To vlastně byla největší díra v celém tomhle procesu. Jo mohlo se toho posrat hodně, ale tato část byla největším zlomovým bodem, jelikož jestli je nenajdeme tak všichni selžeme. Teda možná kromě Coopera, který si zajistil skvělou roli. Bohyně ani se mi nechtělo myslet jak na tom byl Andre nebo Blaire. Já upřímně doufal, že se jim nedařilo, ale Andre je natolik dost dobrý monstrum, že by tohle určitě nějak dokázal sám. Ten chlap byl vždycky moje největší konkurence a v ničem nebyl špatný.

Já se zhluboka nadechl a pohlédl na skupinu přede mnou. Byla tma jako prase a jediné co mi pomáhalo vidět byl jejich oheň. Mým plánem bylo zaútočit během buzení další skupiny na hlídání v tu chvíli totiž pořádně hlídal jen jeden člověk. My všichni se taky dohodli po kolikáté výměně zaútočíme, abychom zaútočili všichni tak nějak podobně. A já už nyní mohl odpočítávat poslední minutu a čekat na ten pravý moment.

Moje tělo sebou doslova trhlo, když se muž u ohně zvedl, tohle bylo moje znamení a já co nejrychleji a nejtišeji slezl dolů ze stromu přeměňujíc se do mé vlčí podoby. A potom už nebyl čas na opatrnost, já nehodlal být potichu, nebyl v tom žádný smysl. Byli jen kousek přede mnou a já věděl, že kdybych se pohyboval pomalu dalo by jim to jen víc času se připravit, protože oni by mě určitě slyšeli, však já je pozoroval jak reagovali i na moc hlučný vítr. Proto v tom nebyl smysl a já se proti nim rozeběhl jak nejrychleji mi moje tělo dovolilo.

Mohlo to být jen pár sekund, ale u ohniště už stáli dva přeměnění muži a já se pořádně obrnil. Došlo mi, že mě nezabijí, to však neznamenalo bezpečí, přece jen mě vždycky mohli zranit. Já donutil mé srdce se uklidnit a přestat bušit tak hlasitě, potřeboval jsem vnímat všemi svými smysly a ne vyšilovat. Já velice jednoduše skočil na jednoho muže co ještě nestihl započít přeměnu a můj dopad na jeho tělo mu vyrazil dech, jenže v další sekundě už na mých zádech byl další vlk, zatímco jiný zaryl svoje zuby do mého boku, a i když mi nervali maso na kousky tak to sakra bolelo.

Já však zatnul pevně čelist a drápy jsem zaryl do muže pode mnou, ten začal hrdelně křičet, což šlo přesně podle mého plánu. Nyní nastala ta těžší část. Povalil jsem se na bok a vlk na mých zádech byl najednou zalehnut mým tělem, já však neplýtval čas a packou jsem kopl do vlka co mě pevně držel za bok. Ten vlk zavrčel, nehodlal mě pustit a já už ve svém periferním vidění mohl vidět, že další už byli připravení vystartovat a to mi dávalo přesně jen pár sekund na to něco udělat. Došlo mi, že pokud bych se chtěl vyrvat z mužova stisku nejspíš bych mu musel vyrvat spoustu mého masa, což by mohl být můj konec navíc pode mnou byl ten vlk, který se urputně snažil dostat pryč a aktivně se do mě snažil zakousnout. A ačkoliv jsem nemohl spoléhat na to, že mě nezraní tak mi bylo jasné, že mě nemohli nijak extrémně ohrozit, což já plně hodlal využít. 

A proto jsem v další sekundě byl ve své lidské podobě volný, avšak s krvácejícím bokem, jenž mě bude ještě nějakou dobu obtěžovat. Jenže já neměl čas nad tím polemizovat, byl čas na to ztropit chaos. Já se odkulil z Alfy pode mnou a pryč od té, která sekundu dozadu pevně držela můj bok ve svých čelistech. Moje tělo se pohybovalo naučenými, vytříbenými pohyby a já tak velice jednoduše začal utíkat využívajíc proti nim, zatímco oni na mě šokovaně hleděli. Než se vzpamatovali tak já už byl v lese znovu ve své vlčí podobě na velice rychlém útěku do středu, neboli oni mě hnali do středu dění, kde bude velice jednoduché mě obklopit.

 Přišlo mi to jako hloupý nápad a dopadaní tlapot za mnou mi to jen dokazovalo, taky to však byla moje jediná možnost. Protože tímhle dám dost času Mateovi se dostat tam kam bude potřebovat velice jednoduše.... v rámci možností okay? Zase po mně lidi nemůžou chtít zázraky. A tak jsem se hnal rychlostí blesku touto nádhernou krajinou bez konečné destinace jen s modlitby, aby to Mateo zvládl co nejrychleji. Jediný co mi zbývalo bylo přitáhnout na sebe dost pozornosti, udržet ji a utíkat po co nejdelší dobu to půjde... jak jednoduché.