Wrath

~Chapter 6~

Jude

Pot mi stékal po čele, svaly se mi napínaly pod náporem, avšak nervozita z mého těla nemizela. Moje pěsti stále i přes velkou zátěž nepřestaly mlátit do boxovacího pytle, který se s každým zhoupnutím stával jen a jen těžší.

Kdybych měl být upřímný mé tělo prosilo o přestávku, mý ruce doslova řvaly bolestí, jenže já neposlouchal, nemohl jsem. Jakmile bych totiž přestal ON by se mi dostal do hlavy a já nevěděl, jak se s tím vypořádat. Protože můj mate s tím jeho otravně atraktivním tělem mě jen rozptyloval a bohužel já ho z nějakého důvodu nemohl nechat jít

Jen ta představa, jak ho odmítám mi ubližovala víc než jsem si chtěl přiznat. Hlava mi dopadla na už pomalu houpající se pytel, ani mlácení nepomáhalo od myšlenek na něj. On se vetřel do mýho života, mojí mysli, do celý mý osobnosti a já nevěděl co s tím dělat, kurva v tomhle mi nikdo nedokáže pomoct. Což je hrozný uvědomění, ano já o tom mohl někomu říct, zavolat mojí rodině mělo být tak snadný, ale ve veškerý upřímnosti to jednoduše nešlo.

Možná kvůli očividný nechuti mé rodiny k této smečce nebo jejich strachu, kvůli kterému by mě dotáhli zpátky domů a já bych se musel vrátit na to místo, co mi tak připomínalo JÍ. Jednoduše řečeno všechno bylo jednoduší, když nebyl v obrázku kdybych ho nikdy nepotkal-

,,Važ svých slov Jude." Alware- 

,,Ne já to chápu, to načasování není ideální, ale pořád tady mluvíš o druhý půlce naší duše. Chápu, že to taky je brzo a já tě nechci do něčeho tlačit. Jen prosím nemluv o tom jako by to bylo prokletí." Omlouvám se, nikdy nebylo v mém úmyslu ho urazit, pouze si stěžuju. Kriste celá tahle věc mě prostě vystresovala! Já ho nikdy neměl potkat... ne teď. Navíc je na mě, abych vymyslel co budeme dělat  on mi dal moc nad naším vztahem.

Řekl prostě to nějak zvládni, ne doslovně ale viděl na mně mojí nerozhodnost a já se trochu nesnáším za moje chování tam. Kurva on si nezasloužil být odmítnutý jen kvůli mým pochybnostem, jenže bylo tak těžký se od toho odprostit. Nebylo to vůči němu fér, ale já s tím prostě netušil co dělat.

,,Hluboko v myšlenkách," můj pohled dopadl na Annoru, která mě studovala tím jejím otravným pohledem, zatímco já sotva stál na nohách. Mlátil jsem se tady už asi čtyři hodiny, takže mě vlastně překvapovalo, že ona byla první člověk co se tady za tu dobu objevil. Rychle jsem ze svého čela setřel nechutný pot, přičemž mě stále pozorovala tím jejím pohledem. 

,,Potřebuješ něco nebo jsi na mě přišla jen zírat?" Můj tón byl ostrý a já si nebral žádné servítky, ne dneska, ne když jediný co si přeju je být sám. Všechna má energie odešla do mlácení, nezbyla ve mně nálada na mluvení s dalšími účastníky a zvlášť mou spolubydlící, která mě tak zkurveně otravovala. Její pohled vám doslova říkal, že vám kouká do duše, přičemž vy s tím nemůžete nic dělat, neexistovala proti ní žádná ochrana.

Doslova bych ji nejradši řekl ať vyhyne z mé přítomnosti, ale nevím zda by jí to spíš nedalo výhodu. Nechci, aby někdy zjistila jaký efekt to zírání na mě vlastně má. Její tvář zdobil malý škodolibý úsměv, jestli si všimla mojí nechuti k ní samotné, pravděpodobně toho využije a já s tím nic neudělám. Annory modré oči ještě jednou projely mé tělo a v ten moment mnou projela chut ji jednu natáhnout.

Možná to ve mně vzbuzovala špatná zkušenost se ženami a já vím nebylo to ideální mít touhu utíkat spíš před ženami než muži. Mohlo to někomu připadat jako slabost, jenže já si zažil hněv, zlost a totální manipulaci žen. Ženy dokážou být děsivé.... Kdyby mě takhle slyšely mluvit moje matky nejspíš  by mi daly přednášku o tom jak se nemusím bát nebo být nervózní, ale to se jim řekne, když si jejich tělo nedělá co chce.