Wrath

~Chapter 9~

Jude

Všichni jsme tam napnutě stáli, nikdo z nás doopravdy nevěděl, kdy odbyde desátá minuta, ale já byl tak trochu natěšený, už se mi chtělo rozeběhnout a nechat se unášet větrem. Navíc tyhle hvozdy byly tak nádherné, doopravdy po pár letech ve městě ve mně hluboké lesy probouzely úplně jiné emoce. Proto jakmile moje oči zaregistrovaly pohyb té pitomé rudé vlaječky mé tělo chtělo vystartovat rychlostí blesku, já však místo toho nasadil dlouho udržitelné tempo a kdo by to byl řekl, že to kurva bude těžké se udržet? 

Celé mé já se prostě chtělo rozeběhnout tímhle nádherným lesem, nechat vítr čechrat mojí srst a jednoduše se nechat unést okolím, jenže tím bych si doslova vykopal vlastní hrob a prohrál bych, což není zrovna něco po čem toužím. Takže jsem běžel pomalu a lidi se drželi mého tempa, museli jsme vypadat jako nějaká skupinka a to mě donutilo cítit se mnohem uvolněněji. A my běželi bez žádného problému, jehličí pod našimi tlapkami bylo dostatečně měkké, okolí nádherné a člověk nemohl z trati vyběhnout, doopravdy se nám všem běželo dobře. 

Jenže po asi deseti minutách jsme za námi slyšeli dopadání tlap a přímo okolo nás proběhl hnědý vlk, který běžel sakra rychlým tempem a já mírně znervózněl, protože to znamenalo, že už má oběhnuté jedno kolečko, zatímco my nejsme nikde blízko ke konci. Moje instinkty mi říkaly, abych se za ním rozeběhnul a předehnal ho, avšak to mluvila moje dominance a ne mozek. Takže já se držel v rozumném tempu, rozhodně mi v tom pomáhali i lidi okolo mě. Držet se ostatních je mnohem jednoduší, než se neustále kontrolovat.

Běhání v lese bylo poklidné, zvláště s naším tempem, ale v druhé polovině se trať zhoršila. Cestu, kterou jsme měli běžet pokrývaly kmeny stromů občas přišel i mírný kopec, ale pak přišlo to nejhorší ze všeho, doslova před nás postavili řeku... dobře možná jen hodně hluboký potok, který člověk přeplave běhen deseti minut, ale ksakru to vás vyčerpá. Všichni jsme se do vody rozeběhli ale s odporem. Bralo to z nás víc než se mi líbilo. 

Annora se zasekla, když ji voda dosáhla ke krku, doslova se zarazila na místě a z jejího krku se dostalo mírné zakňučení. Já se k ní otočil, jen abych viděl jak v jejích očích putuje strach s hanbou a zklamáním. Porca puttana! Dojdu k ní a drknu do ní hlavou, ona na mě šokovaně pohlédne a já ji jen kousnu jemně do zad, abych ji naznačil, že si na mě má vylézt. Ona pořád mírně překvapená to však udělala a jen díky vodě jsem její váhu tolik necítil, ale všechny ty svaly rozhodně byly znát. 

Já ale nebyl slabej, takže dostat ji na druhý břeh vlastně nebylo ani tak těžké, navíc jakmile se dokázala dotknout dna ihned slezla. Děkovně na mě kývla a my vyběhly na pevninu, naše skupina už daleko před námi, což se dalo předpokládat, protože jsme měli neustále běžet. Navíc bylo pochopitelné, že kvůli nám nebudou plavat v kruzích to by je hrozně unavilo. Takže z naší skupiny se stala jen naše dvojice, já a Annora, která se mě držela jako klíště. Bylo jí jasné, že nikdo jiný ji neposkytne pomoc jako já. Ani já nevím co mě donutilo ji pomoct, ale možná to byl soucit. Pěkně pitomý a naprosto zbytečný, ale byl tam. 

 Nemohl jsem si prostě pomoct, když se v její tváři objevila ta bezmoc a strach nedalo mi to... Možná mě mé matky vychovaly až příliš nesobecky. Přál bych si mít schopnost nechat ostatní plavat ve svých problémech, jenže vždycky si vzpomenu na to co říkala moje mamá.

,,Konat správné věci a být dobrým člověkem je ta nejtěžší věc na světě Jude, protože ne vždycky ti být dobrou osobou pomůže."

Po té říčce už nás nečekalo nic těžkého a byla to v podstatě jen rovina, takže jsme překročili první kolo a běželi v klidu dál. Někteří lidé běželi hrozně rychle, takže nás dokonce předběhli. Já se to však snažil nevnímat a místo toho veškeré mé soustředění šlo k mému dýchání a udržování si stabilní teploty. Annora běžela v klidu po mém boku, často se rozhlížela po okolí nebo jen upřeně hleděla před sebe a věřte nebo ne, běhat takhle pomalu dalo člověku možnost až moc se zažrat do svých myšlenek, takže bylo jednoduché pochopit proč někteří zvolili taktiku rychlejšího tempa.