Wrath

~Chapter 27~

Jude

Bylo divné sedět na tom hloupém gauči a koukat na to jak se ty dvě sestry loučily. Já se ani s jednou z nich nikdy moc nebavil a Kani mi dokonce přišla velice falešná, což mohla být jen přetvářka, ale kdo ví? Kini jsem zase bral jako tu tichou dívku, avšak se všemi jejich chybami pořád měli své příběhy, cíle, které já prostě a jednoduše nikdy neviděl. Já se totiž neptal, nesnažil se komunikovat, to mohlo zapříčinit spoustu spekulací o mé osobě. Já se jednoduše lidem neukázal dostatečně, a ani mohli jen polemizovat o tom, co jsem za člověka. Navíc informace, jenž jim byly poskytnuté mě nemohli vybarvit v nejlepším světle.

Jednoduše řečeno já je neznal a proto tahle scéna přede mnou vypadala extrémně divně. Ty dvě se jednoduše objímaly, zatímco Blair, Boris a Andre se všichni usmívali nebo minimálně vypadali dojatě. V ten moment ve mně byla žárlivost vůči Mateovi. Ten si ještě v klidu ležel na ošetřovně léčíc se z jeho zranění. Já nechtěl znít necitlivě, jednoduše to vzbudilo pocity... že vůbec nezapadám. Já byl prostě cizák a k těmto lidem jsem neměl žádný moc velký vztah. To byl důvod, proč jsem se zvednul jako první toužíc odsud zmizet.

,,Jude" já se zasekl v kroku, otáčejíc se na Kini dívku jejíž oči byly zarudlé od breku a na tváři jí seděl úsměv. Vypadala jinak než obvykle, vlastně kam zmizela její nic neříkající tvář. Já neměl nejmenší ponětí, ale tohle mi přišlo jako dobrá změna.

,,Chtěla bych ti poděkovat... možná ti nepřijde, že by jsi pro mě udělal hodně, ale ty jsi mi ukázal, že když se postavím strachu zjistím, že to nemusí být tak děsivý. Já si vždycky byla nejistá svou vlastní silou, ale ty jsi mi neřekl sladká slůvka na uklidnění. Ne, donutil jsi mě jednat a já ti za to budu navždy vděčná." Tohle bylo nejvíc, co jsem ji kdy slyšel mluvit a já nebyl sám, koho to nejen trochu vykolejilo.

,,U-um nemáš zač?" Kini přikývla, přičemž Kani hodila svou ruku přes její rameno hledíc na mě s přihlouplým úšklebkem.

,,Dík za všechno, možná seš divnej s lidma, ale rozhodně si vhodný kandidát na Betu týhle smečky." Já skryl svůj šok, snažíc se vypadat velice sebejistý. Ukázat emoce byla slabost, minimálně před těmito lidmi, jež by to proti mně použili bez zaváhání.

,,Já vím." Pronesl jsem dávajíc do svého hlasu veškerou svou vlastní sílu, pokoušejíc se vymazat své nejistoty a pochybnosti, protože i když tam byly neovládaly mě. Já pohlédl na ostatní, jen aby se mi do krku nahrnul knedlík. Blair vypadala naštvaně, hledíc mým směrem jako bych někoho zabil, Andre mě skenoval svým pohledem a já věděl, že tímhle jsem se dostal na jeho radar pak tu byl Boris ten o němž já doslova nic netušil, kromě jeho jména. Ve všech našich zkouškách se umisťoval nějak uprostřed a jednoduše nevyčníval jak dobrým tak špatným způsobem. Avšak v tento moment jeho oči obsahovali zvláštní emoce a myšlenky, které mi nešly rozluštit. Já už to nedokázal vydržet a vypařil jsem se pryč, vytahujíc svůj mobil z kapsy píšíc svému mate.

Jude: Můžu přijít?

Jax: Budu čekat.

Já se skoro až rozeběhl, kvůli nadšenosti že ho konečně zase uvidím. Chyběl mi každou sekundu, každý den a já už bez něj jednoduše nechtěl být. Moje city k němu byly moc silné a s každým dnem rostly čím dál tím víc, což mě i děsilo. Byl tady strach, že se na něj až moc upnu a nechám ho dělat všechna rozhodnutí ignorujíc moje pocity a ačkoliv Jax by nikdy neudělal to co ono... nešlo to ignorovat. Já se bál Jaxovi dát všechno, i když on už mi to dával. Bylo to pro mě jednoduše moc těžké.

Já vletěl do jeho kanceláře bez varování a můj pohled ihned spadl na mého nádherného mate, který právě seděl u svého stolu a něco dělal na počítači, jakmile mě však uviděl ihned vyletěl ze židle. Já se vřele usmál v další sekundě v jeho náruči. On mě stiskl a my oba vdechovali vůni toho druhého, Jax třel naše tváře o sebe, přičemž naše pachy se mísily a my na tom druhém nechávali části sebe. Stala se to naše forma označení, jen díky tomu jsme se ještě drželi od reálného pouta.