Wrath

~Chapter 45~

Peter

Moje tlapy tvrdě dopadaly na jehličí pode mnou a plíce mě pálily z toho blbého tempa, ale touha utéct byla tak obrovská, že já jednoduše nemohl zastavit. Tohle celý jednoduše bylo moc a já nevěděl jak z toho ven. Jaxova náruč mi přinesla tolik zasraných pocitů a vzbudila něco, co jsem se snažil pohřbít. Bylo to jako by veškerý ty roky držení si odstupu zmizely a já byl zase na začátku.

Já zpomalil až moje tempo přešlo do chůze a  konečně se mi šlo plně nadechnout. Zastavil jsem a nechal se pohltit mými instinkty, kvůli kterým jsem zavyl z plného hrdla, jako bych volal pro odpověď na všechny mé otázky, jenže se mi samozřejmě dostalo jen pouhého ticha. Já se schoulil do malého klubíčka a opatrně si začal olizovat všechny ty malé ranky, blbá magie mi přinášela víc problémů než čehokoli jiného.

Navíc ačkoliv tahle energie byla součást mě nijak mi nepřispívala. Ne jako moje vlčí část, která mi dala Mishama, ale i rychlejší hojení, mojí vlčí část a geny, které byly ve všem nadřazené oproti těm lidským, zatímco magie mi nedala nic jiného než jen zatracené problémy. A to byl přesně můj problém, jaký sakra byl důvod pro mojí existenci, když tahle magie nebyla k ničemu využitá? Já potřeboval sám sobě dát důvod, aby všechny ty čarodějky co položili život v tom místě neumřeli pro nic, aby smrt mé sestry nebyla pro nic. Já vzhlédl k nebi nade mnou, avšak koruny stromů mi blokovaly výhled a já konečně mohl vydechnout, protože jen lesy mě dokázaly uklidnit. Ta samota, to ticho a především ta atmosféra nic z toho se nedalo najít nikde jinde než v přírodě a já byl vděčný, že část mě toho byla součástí.

,,Petere" já sebou trhl při hlase mého papa, kterému se já snažil vyhýbat, protože ani oni nevěděli o mém poutu, dlouhou dobu ani o té magii a kdyby věděli všechno nejspíš už by mě nikdy nepustili z domu. Já jim tolik věcí tajil a o tolika nebyl upřímný, jen abych ochránil sám sebe před tím co si oni mysleli, že bylo správné. Můj papa i táta ke mně vždycky byli upřímní, ale mně nešlo jim to oplatit.

,,Jak jsi mě našel papa?" Můj hlas byl slabý a já se tak upřímně i cítil. Celá tahle situace mi byla nepříjemná a já si spíš přál, aby moje tajemství navždy jedním zůstalo. Veškerá tahle bolest by potom mohla být jen moje a nikomu bych nepřidělával starosti.

,,Zavytí svého syna bych slyšel vždycky..." On si vedle mě sedl a já jen mohl obdivovat krásu mého papa, jehož vlk byl téhle nádherné šedé barvy a jeho oči mě hřály na duši. Můj papa byl ten mírnější a hodnější rodič, přičemž táta byl přísný, tvrdý, ale stále milující. Oba dva si nás spolu vymodlili a potom jsme přišli o Violet a já se svým rodičům vzdálil taky, protože jediné co v jejich očích bylo byl strach, že se mi stane to stejné a oni přijdou o dvě děti. ,,Petere proč jsi nám nic neřekl? Miluje me tě jako nic na téhle planetě, jsi náš jediný syn a vždycky bychom stáli po tvém boku." Já sklopil pohled, jelikož v jeho hlase bylo tolik bolesti a já se cítil strašně.

,,Já nemohl papa. Tohle pouto... papa kdyby tady nebylo oni by se na mě ani nepodívali a jak můžu věřit takové lásce?" Papa vypadal mírně zaražený, než si ke mně sedl blíž a jemně začal olizovat moje ranky bez otázek, i když on už nejspíš věděl co se v kuchyni odehrálo. Po několika minutách přestal a pohlédl mi hluboko do očí.

,,Chápu co tím myslíš Petere. Tvůj otec byl přede mnou zamilovaný do téhle ženy a-"

,,Táta před tebou někoho měl?" Tohle bylo šokující, moji rodiče do sebe byli tak udělaní až to občas bylo nechutný na pohled, takže slyšet, že tady pro tátu byl někdo jiný se zdálo nepředstavitelný. Oni dva vypadali jako perfektní pár, který se znal už od dětství a vždycky byli spolu. Představa někoho jiného obzvlášť ŽENY byla nepředstavitelná, táta přece jen o papa občas mluvil až moc do hloubky a z toho by si každý myslel, že kdokoliv jiný by ho naprosto znechutil.