Ochránce

Kapitola ČTRNÁCTÁ

Otevřely se dveře a do chodby vešla vysoká černě oděná osoba s blondýnkou v náručí. Před místností postávali Šedohřbet s Prašivcem.

„Teda, Snape, ty máš ránu," uchechtl se Šedohřbet, když viděl v Severusově tváři škrábance od dívčiných nehtů.

„Bránila se," pokrčil rameny profesor s kamenným výrazem. Trvalo mu svou bývalou studentku přesvědčit, aby mu způsobila rány v obličeji. Jakmile podlehla jeho argumentům natáhla před sebe ruce. Dalo by se říct, že si Severus škrábance způsobil vlastně sám, protože ruce vedl.

Rozešel se kolem lapků.

„Ale Snape," křikl na něho Prašivec, „teď jsem na řadě já," zavrčel. Hermiona s sebou lehce trhla.

„Snad si nemyslíš, že se s tebou budu dělit," ušklíbl se Severus a silněji stiskl dívku v náručí. Slyšel za svými zády další protesty, ale už je nevnímal. Udělal několik dalších kroků a s prásknutím se přemístil.

***

Hermiona otevřela oči a zahleděla se na noční oblohu. Díky Merlinovi, ulevilo se jí a stejně tak i jejímu společníkovi. Cítila, jak mizí napětí z jeho těla, když ji pokládal na zem.

„V pořádku?" zeptal se a dívka přikývla. Rozhlédla se kolem sebe.

„Chroptící chýše?" podivila se.

„Napadá vás něco lepšího?" nadzvedl ředitel obočí.

„Asi ne," zamručela Hermiona a nakrčila nos nad rozpadajícím se domem.

„Musím přiznat, že je škoda, že mě to nenapadlo dříve," dodal Snape. „Málokdo se k tomuhle místu přiblíží kvůli jeho pověsti a zároveň z něho vede přímá chodba na pozemky školy," pokračoval. Viděl, že jeho svěřenkyně není přesvědčená o jeho tvrzení. „Je to dokonalé," dodal spokojený s jeho nápadem.

„K čemu je, že vede cesta přímo na pozemky, stejně můžete maximálně vy za mnou. V případě, že by mě někdo na hradě zahlédl, tak jsem v háji," upozornila ho. „A pro vás je určitě jednodušší se vyhnout Vrbě mlátičce."

„Vy snad neumíte Zastírací kouzlo, slečno?" popíchl ji.

„Samozřejmě, že umím," odsekla trochu dotčeně. „Ale přišla jsem o hůlku," dodala sklíčeně.

To si profesor uvědomoval. Sáhl do svého pláště a vytáhl několik hůlek. Hermioně se blýsklo v očích nadějí, že možná nepřišla o svůj kouzelný proutek, profesorova slova ji o ni připravila: „Váši bohužel nemám, ale tohle jsou hůlky všech, co jsem dnes vyslýchal. Nechám vám je všechny. Můžete vyzkoušet, která vám sedí nejvíce," podal jí je.

Vešli do domu a zastavili před vstupem do tajné chodby.

„Chci, abyste mi pro jistotu dál posílala vzkazy," otočil se na svou svěřenkyni. „Občas se na vás přijdu podívat a vy zase přijďte, když to bude nutné. Heslo k mé ředitelně je Eileen," instruoval ji.

Hermioně se blýsklo v očích. Věděla komu tohle jméno patřilo. „Dobře, na shledanou, pane."

Severus pokynul hlavou a vydal se do temné chodby.

***

Čas je zvláštní věc. Vždy když ho potřebujete mizí jako voda z cedníku a když chcete, aby utíkal rychleji, připadáte si jako kdybyste se topili. Přesně takto se cítila Hermiona. Snažila se vyplavat nad hladinu nudy, plavala tempa, ale hladina byla stále v nedohlednu. V chýši upravila jednu místnost, která byla nejméně poškozená na obyvatelnou. Studovala knihy s runami, kde hledala ten zvláštní symbol, na který narazila v knize, co ji odkázal Brumbál. Nic nenašla.