Ochránce

Kapitola DEVĚTAČTYŘICÁTÁ

„Co tenhle?" Harry podal kamarádovi inzerát s bytem kousek od Příčné ulice.

„Já ti nevím," mračil se Ron, ležící ve své posteli. „Není zbytečně velký?" ušklíbl se. „A proč si vůbec hledáš byt? Stejně sem chodíme jenom spát," zamručel.

Hned druhý den výcviku si uvědomili, jak moc jim bude Hermiona jako jejich externí paměť chybět. Odvaha ani zkušenosti totiž nestačily. Výcvik by se dal vlastně nazvat zintenzivněnou školou. Vše si musel znát hned a žádná otázka se nepokládala dvakrát. Do Doupěte po každé jen vstoupili, mávli na pozdrav a vydali se do Ronova pokoje.

„Nechci být tvým rodičům stále na obtíž, je čas abych si našel něco vlastního," vzal si listy papíru od Rona zpět. „Ty snad nechceš mít zase pokoj sám pro sebe?"

„Jako by tě mamka nechala odejít," protočil Ron oči. „Všiml sis dneska toho rozruchu na ustředí?" změnil téma.

„Ani ne," zavrtěl Harry hlavou a zvedl se ze země, aby přešel ke svému lůžku.

„V jeden moment byl strašný hluk a najednou... ticho."

„A nešli spíš všichni domu?" Harry zívl a sundal si brýle.

„Bystrozoři? Domu? Nezní ti na tom tvrzení něco špatně?" rozčiloval se Ron.

„Upřímně mi je to jedno," znovu zívl. „Mě... mě zajímá jen to, že máme za čtyři hodiny vstávat a nemáme ani jeden z úkolů, co nám minulý týden zadala Colombo."

„Ta ženská vypadá taková miloučká, ale asi se ji začínám bát," přiznal mladý Weasley. Když Harry neodpovídal, Ron se na něj otočil, aby viděl, jak jeho kamarád už zhluboka oddechuje.

„Stejně se mi to nelíbí," zabručel zrzek a otočil se na bok.

***

Hermiona pod sebou cítila chladnou zem. Ležela na boku a se zavřenýma očima poslouchala pravidelný rytmus. Ťuk... ťuk, ťuk, ťuk... ťuk, ťuk. Znělo to skoro jako kdyby někdo tančil. Otevřela oči a snažila se zaostřit, ale obklopovala ji jen tma. Posadila se a pohlédla přes rameno, ale stále nenašla zdroj rytmu. Ťuk... ťuk, ťuk, ťuk... ťuk, ťuk.

„Haló," zavolala do prázdna. Žádná ozvěna, žádná odpověď. Jen klapání, které se stále přibližovalo. Postavila se a začala se společně se zvukem otáčet. Instinktivně se pokusila nahmatat hůlku, ale nebyla na svém místě. Šmátrala po celém svém těle, ale proutek nikde nenahmatala. Zvedla se v ní vlna paniky.

Náhle se rytmus změnil a přidalo se k němu ženské pozpěvování.

Hermiona začala couvat, ale zároveň se nepohnula z místa. Na rtech se ji objevil výkřik, když poznala hlas.

„Copak, copak? Naše malá mudlovská šmejdka, má snad strach?" zněl posměšný tón.

„Ne, ne, ne, prosím," Hermiona plačtivě žadonila. Ocitla se na zádech, neviditelné prsty svíraly její hrdlo a nehty se zarývaly do kůže. V zorném poli se ji zhmotnila šílená tvář Bellatrix Lestrangeové.

„Myslela sis, že mou smrtí tvé utrpení skončilo? Že ses mě zbavila? Mě už se nikdy nezbavíš, budu navždy v tvé mysli, navždy tvou součástí," Smrtijedka popadla Hermionino předloktí a dívka se rozkřičela bolestí.

Vyskočila z postele a uvědomila si, že hůlkou míří na překvapenou Ginny, která se ji ještě před chvíli snažila probudit.

„Klid, klid," zrzka zvedla ruce v uklidňující gesto. „Byl to jen sen, Hermiono, jsi v bezpečí," mluvila tiše.