Ochránce

Kapitola JEDNAČTYŘICÁTÁ

Už Severuse týden neviděla, neslyšela o něm a ani od něj nedostala žádnou zprávu. Nedivila se, domluvili se tak, ale přesto byla z toho stále neklidná. Štvalo ji, jak se dohodli, měla pocit, že se vzdali, ale Severus byl neoblomný. Museli kontakt snížit na úplné minimum a pokusit se jejich vzrůstající náklonost před začátkem školního roku potlačit. Jakmile by se přes léto scházeli, dost by riskovali. Teda spíše Severus. Jakmile by ministerstvo mělo i jen podezření o počínajícím vztahu profesora a studentky, bylo by to považováno za lektvaristovo pochybení a pravděpodobně i další přezkoumání případu s následujícím zhoršením trestu. Nechtěla si to přiznat, ale hluboko v sobě věděla, že měl pravdu. I tak mohla být ale naštvaná.

Právě procházela Příčnou. Měla namířeno do Weasleyovic obchodu, aby si tam zlepšila náladu a přišla na nové myšlenky. Mezi svými kroky vzpomínala na svou poslední návštěvu ministerstva, kde byla, aby svědčila v prospěch Draca Malfoye.

„... a tak se zamyslete, jak byste se zachovali vy, kdybyste vyrůstali ve stejném prostředí jako Draco Malfoy. Neměl na výběr, dokud za něj, jako za každé dítě, rozhodují rodiče. To přece oni utvářeli jeho názory a postoje. Ale jakmile byl dospělý a dokázal sám za sebe kriticky myslet, rozhodl se správně. Nepotvrdil naši totožnost při zajetí, i když moc dobře věděl, že jsme to my. Získal nám čas a..." vzpomínala na svá slova. K výsledku se už nedostavila. Kvůli své výpovědi se už na ten den navzpomínala dost.

Do nejznámější ulice v britském kouzelnickém světě se pomalu vracel život. Obchody dostávaly novou tvář a vrátili se do ní i lidé.

Hermiona na sobě cítila pohledy. Snažila se je ignorovat, ale bylo to dost těžké, když i chvílemi zaslechla hlasy, co říkaly: „To je Hermiona Grangerová," nebo „To je ta mudlorozená čarodějka, co pomáhala Vyvolenému."

Panebože, jak to můžeš vydržet Harry, pomyslela si.

Vešla do Kratochvilných kouzelnických kejklí, kde bylo poněkud plno. Zase ty pohledy a šepot. Hermiona rychle prokličkovala až k pultu, kde stála Verity, Fredova a Georgeova pomocnice.

„Dobrý den," pozdravila ji. „Kde jsou prosím Fred s Georgem?"

„Zdravím, slečno Grangerová," usmála se na ni nervózně čarodějka. „Jeden z nich je určitě vzadu, ale nevím který," ušklíbla se.

„Rozumím, díky," zasmála se dívka a proklouzla do zadních prostor obchodu. Byly tu zarovnané regály se zásobami a různými esencemi k výrobě zboží. Šla dál až došla dozadu, kde bylo něco na způsob dílny, kde seděl Fred. Hermiona to poznala podle přítomnosti obou uší. Měl na sobě takové legrační brýle a zrovna se šťoural v pro ni neznámém udělátku.

„Ahoj, Frede," pozdravila, ale její slova byla přerušena hlasitým výbuchem.

„Zatraceně, Hermiono," kuckal se zrzek a mával si před obličejem, aby rozvířil kouř. „Nemůžeš si nějak odkašlat nebo zachroptět, když vtrhneš do místnosti."

„Taky tě ráda vidím," ušklíbla se.

Dvojče se postavilo a sundalo si brýle. „Však já tebe taky," zasmál se a došel si pro hadr, aby si z tváře setřel saze.

„Co pro tebe můžu udělat, když už jsi mi svým vtrhnutím zničila mé mistrovské dílo," hodil špinavou látku někam za sebe.

„Nepřišla jsem s ničím konkrétním," pokrčila rameny. „Přišla jsem prostě na návštěvu nebo s něčím pomoc, abych přišla na jiné myšlenky. Co vyrábíš?"

„Zatím ani nevím," šklebil se. „Ale bude to velký. Proč potřebuješ přijít na nové myšlenky?"

Hermiona zavrtěla hlavou a místo odpovědi se zeptala: „Kde máš ostatní?"