Ochránce

Kapitola DEVÁTÁ

Hermiona stála za ochranou hranicí jako na jehlách. Tentokrát nebyla krytá žádným hustým lesem. Jejich stan se tyčil uprostřed oblázkové pláže. Bylo to asi nejkrásnější místo, na kterém zatím stanovali, ale veškerá krása byla pokažená jejich hladem. Ten nejhůře snášel Ron. V tomhle ohledu, díky své matce a Bradavickým skřítkům, nikdy nestrádal. Jeho podrážděnost se ještě vystupňovala, pokud měl okolo krku viteál. Ale takhle se horšila nálada všem, když měli zlomek Voldermortovi duše okolo krku.

„Dobrý večer, slečno," ozvalo se kousek od ní až nadskočila. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil, ale měla byste být trochu víc na pozoru," mírně ji pokáral.

„V pořádku," vydechla, když jí začalo srdce tlouct opět v normálním tempu.

Severus si dívku prohlížel. Vypadala zuboženě, v měsíčním světle jí zářila až nepřirozeně světlá pokožka, lícní kosti ji vystupovaly a oči měla zapadlé.

„Vypadáte strašně," konstatoval.

Hermiona se ušklíbla. Tak to pěkně děkuju, pomyslela si.

„Nemohli bychom se projít?" zeptala se. „Jsem nervózní, že nás kluci zahlédnou," a aniž by čekala na odpověď rozešla se směrem od stanu. Profesor zavrtěl hlavou a vydal se za svou bývalou studentkou a chytl ji za rameno a podal jí malý balíček. Dívka si balíček opatrně převzala a našla v něm tři obložené chleby. Veškerá rozmrzelost nad jeho poznámkou byla pryč. Vděčně na něj pohlédla a na jídlo se doslova a do písmene vrhla. Profesor to s lehkým znechucením pozoroval, přesto do jisté míry cítil i pobavení a lítost.

Tolik pocitů najednou necítil už velmi dlouho. Dominantním pocitem posledních několika let byl odpor. Odpor ke studentům, odpor k řediteli za to, jak se k němu až otcovsky choval, odpor k Pánovi zla, odpor ke všem úkolům, co měl vykonat. Tahle malá čarodějka vše akorát komplikovala.

„Děkuju," zahuhlala Hermiona mezi sousty, pomalu se zase rozešla okusujíc svůj chléb. Ředitel zavrtěl hlavou a vydal se za ní.

***

Šli vedle sebe mlčky. Jediné zvuky, které je provázely, bylo Hermionino žvýkání a oblázky sténající pod jejich kroky. Severus se vyžíval v klidu, který ho obklopil. Žádní studenti, žádní učitelé a žádné problémy spojené s jeho krytím a vedle něj kráčel jediný člověk, který znal aspoň z části pravdu o jeho činech. Připomínalo mu to chvíle s Albusem předtím, než se vrátil Temný pán. Ta holka ale jeho klid musela narušit.

„Můžu se vás na něco zeptat, pane?" zeptala se. „A ano vím, že už tohle byla otázka," dodala rychle, dříve než ji na to Severus stihl upozornit.

„Záleží na co," odpověděl s přimhouřenýma očima.

„Vím, že budu znít jako nesnesitelná šprtka..."

Ředitel se musel otočit směrem od ní, aby zakryl pobavený škleb. Tak aspoň si to přizná, pomyslel si.

„... ale chybí mi Bradavice. Chybí mi její bezpečí a jídlo samozřejmě," zablýsklo se jí v očích. „Nejvíc mi ale chybí studium. Kluci jsou sice mí nejlepší přátele, ale konverzace s nimi není úplně... naplňující."

To si dokážu představit, Vyvolený s podprůměrnou inteligencí a jeho zrzavý nohsled, odfrkl si.

„Neřekl byste mi něco o svém studiu, cokoliv nebo životě v Bradavicích? Chybí mi být prostě studentkou. Chtěla bych na chvilku zapomenout na... na... všechno," stočila k němu dívka s prosebným pohledem.