Ochránce

Kapitola ČTYŘIAPADESÁTÁ

„Ginny," mručela Hermiona. „Já vážně nevím. Nemám moc náladu."

„Ale nótak," už téměř vrčela nejmladší Weasleyová. „Zajdeme si na máslový ležák," mávala vidličkou, na níž byly ještě zbytky vajíček od snídaně.

„Ten mi můžeš přinést v lahvi," vyhnula se Hermiona letícímu jídlu.

Seděly na úplném konci nebelvírského stolu. Výlet do Prasinek se blížil a Ginny přemlouvala kamarádku už skoro tři dny. Začínala se ve svých argumentech opakovat.

Zrzka zvedla oči a viděla, jak se ke starší dívce blíží skupinka dychtivých čtvrťáků z Mrzimoru. Čarodějka jim věnovala, co nejděsivější pohled. Nejbližší ze studentů zabrzdil a polkl. Zastavil i zbytek svých kamarádů a něco jim tiše zašeptal. Zklamaně se otočili k odchodu. Poslední, co teď Ginny potřebovala, bylo, aby ji několik rozpustilých puberťáků překazilo její snahy.

„A neříkala jsi, že potřebuješ nový brk?"

„Ty, Lenka, Azra nebo Colin mi ho můžete koupit," odpověděla Hermiona s nezájmem.

„Lenka do vesnice zítra nejde a nechce mi říct proč," zamračila se Ginny.

„Tak mi ho pořád můžete přinést ty, Azra nebo Colin Creevey," dál se držela svého argumentu.

„Aaa," zasténala Nebelvírka. Její hlas ale přehlušil tlukot křídel desítek sov. Studenti vítali každý z dopisů a šťastně si vyměňovali zprávy z domova.

Rusovláska se okamžitě přestala věnovat své kamarádce, protože na obálce rozeznala Harryho písmo. Rychle se dostala do psaní a dychtivě četla řádek za řádkem.

Po pár vteřinách před Hermionou také přistál dopis, tentokrát i s malou krabičkou. Dívka, si zásilku po zjištění odesílatele, uklidila do kabelky. Byla sice zvědavá, ale chtěla si text přečíst v soukromí.

„Tak a teď mě nemůžeš odmítnout," ďábelsky se usmála Ginny a zamávala přeloženým papírem mezi prsty.

Hermioniným jediným projevem zvědavosti bylo nadzvednutí levého obočí.

„Harry si zařídil volno a máme s ním v sobotu sraz," zářila štěstím.

Hnědovláska hledala další z odmítavých odpovědí, žádnou ale nenašla. „Dobře, vyhrálas."

Nejmladší Weasleyová vyskočila na nohy a krátce se zarazila, když si uvědomila, že je ve Velké síni plné lidí. Pokrčila rameny a dala se do oslavného tance.

Hermiona nad jejím chováním jen s úsměvem vrtěla hlavou.

***

Astronomickou věž bičoval prudký déšť. O zábradlí se opíraly vedle sebe dvě dívky. Před nepříjemným počasím je chránilo kouzlo a před nočním chladem velká deka, položená přes jejich kolena.

„Miluji tohle počasí," pronesla tiše Azra, hlavu nakloněnou nad ramenem.

„Máš pro to nějaký speciální důvod?" lehce se usmála Hermiona.

Tyhle jejich rozhovory si moc užívala. Většina blondýnčiných odpovědí byla překvapující nebo nabízela zajímavý pohled na život. Během posledního měsíce se na Astronomické věži scházely téměř každý večer. Některé dny si povídaly celé hodiny a jindy jen mlčely. Hnědovláska netušila, jak se sem Azra každou noc dostane. Ona sama by se bez Pobertova plánku nedokázala, tak často vyhnout hlídkám.

„Asi ne," zamumlala dívka odpověď. „Je hezké vidět, že je něco mocnějšího než čarodějové."

„Vždyť na nás ale neprší."