Ochránce

Kapitola DEVĚTATŘICÁTÁ

Vyjádřit, pomyslel si Severus a snažil se utřídit myšlenky. Dnes toho na svou adresu slyšel tolik a měl toho upřímně dost. Sice celé týdny nedělal nic jiného než, že posedával a odpočíval, ale nyní byl vyčerpaný. Pomalu se zvednul a promluvil hlubokým hlasem.

„Řeknu jen to, že není třeba se neustále ohánět Albusovým jménem. Ano, poskytoval jsem mu informace, radil jsem se s ním, ale stejně, tak to dělali i jiní. Albus prostě byl vždy několik kroků napřed. Byl chytřejší než mi všichni dohromady. Byl vůdcem odporu. A protože chtěl, aby celá tato válka konečně doopravdy skončila, tak nás také vedl. Dělal jsem, co jsem musel. Prováděl jsem strašné věci a nikdy si nebudu jistý, že jsem se nemohl zachovat lépe. Nikdo to nebudeme vědět, protože v minulosti, žádné ‚kdyby' neexistuje. Můžeme sledovat jen výsledek," při svých slovech se pomalu otáčel a využil moment, aby pohlédl na hnědovlásku sedící mezi Minervou a Potterem. Když se setkali očima, nahnula hlavu a smutně se usmála.

Jeho pohled skončil u Williama Steela. A převážně jemu věnoval svá poslední slova: „A myslím, že tohle divadlo můžeme ukončit. Mám takový pocit, že jste o mém osudu rozhodli dříve, než celá tahle šaškárna začala."

„Tak to ale vůbec není, pane Snapee," zavrtěl hlavou a opětoval mu tvrdý pohled.

„Ne?" pozvedl obočí. Jeho rozčílení bylo poznat jen z lehce se třesoucích rukou. „Krásný nedělní den věnujete tomu, abyste poslouchali pohádku o mém životě?"

„Severusi," zasyčel Kingsley. Nechtěl, aby si muž zkazil své šance.

„Pane Snapee?" ozval se náhle mírný ženský hlas s italským přízvukem. Byla to druhá ze slyšících žen. Měla dlouhé černé vlasy a nejspíše také nejmladší z celé skupiny. Bylo to poprvé, co tento den promluvila. „Během let, která jste trávil po boku Vy-víte-koho i Brumbála, byl jste někdy zraněn?"

Severus se na ni otočil. Otázka ho překvapila. „Ano," odpověděl opatrně a přemýšlel, kam míří.

„Máme tu zprávu od bradavické ošetřovatelky madame Pomfreyové, že se o vás často musela starat, mohl byste nám říci, jaká všechna zranění jste utrpěl?" zeptala se melodicky.

„Nejhorší byly asi zlomené kosti...," přemýšlel a potlačoval chuť se jednotlivých míst dotýkat, aby si je připomněl. „včetně páteře, naprasklé lebky. Zažil jsem několikrát i bičování od Pána zla, ale většinou se jednalo o kletbu Cruciatus, buď přímo od něj nebo v zastoupení od Bellatrix Lestrangeové."

Náhle se ozvala Hermiona: „To můžu kromě madame Pomfreyové potvrdit i já. Jednou jsem ho po takovém mučení ošetřovala." Ale nikdo na ni nereagoval. Severus k ní krátce stočil pohled.

Italka se dál ptala. „A proč jste byl takto trestán?"

„Šlo hlavně o případy, kdy se mé informace ukázaly jako neúplné nebo když jsem Pánovi zla oznámil, že Fénixův řád odhalil nebo překazil některý z Jeho plánů."

Italka přikývla a dál se už neptala. Rozruch před její otázkou byl pryč, i Severus se uklidnil a sedl si.

„Máte ještě někdo otázky?" postavil se Jackson. Nikdo na jeho výzvu nereagoval. „Dobrá, zítra ráno se tu sejdeme a v poledne budete znát naše rozhodnutí."

***

Zítra, zarazila se Hermiona. Myslela si, že výsledek budou znát už dnes. Viděla, jak Severuse odvádějí a stihli si vyměnit jen jeden rychlý pohled, který muž využil, aby ji poslal jednu rychlou myšlenku nebo spíše pocit, kdy se s ní rozloučil.