Ochránce

Kapitola ŠESTÁ

Severus seděl ve své nové ředitelně. Pán zla ho okamžitě po zabrání Ministerstva kouzel dosadil na místo ředitele a také mu nařídil, aby se do Bradavic rovnou vydal a zařídil si poslušnost učitelů. Ne všichni byli ve škole, na jednu osobu tu ale určitě narazil. Minevra McGonagallová, která po příchodu do její pracovny na Snapea chvíli nevěřícně zírala. Zírání moc dlouho nevydrželo.

Byl to jeden z nejvíce nepříjemných rozhovorů, co kdy zažil. Kromě urážek proletělo vzduchem i několik kouzel, které Severus vykryl. Většinu času byl potichu a když už profesorka své řekla, naposledy k němu přistoupila a s obrovským opovržením pronesla: „Ty zrádný hade," a prudce odkráčela ze své již bývalé pracovny. Sám by to nikdy nepřiznal nahlas, ale její slova ho velice zasáhla.

            Nyní seděl a díval se na portrét svého přítele, který visel hned za stolem. Profesor Brumbál spal, anebo to aspoň předstíral. Jak jinak, pomyslel si a zajel rukou pod košili, odkud vytáhl svůj medailon, který byl až na jeden rozdíl od dívčina identický. Jeho medailon neobsahoval žádný obrázek. Žádní milující rodiče ani žádné přátele. Něco na něm jinak ale přece bylo. Na hraně viděl první vzkaz od Grangerové: GN12, všichni v pořádku. Pousmál se. Měl radost, když ho někdo poslouchal. Aspoň k něčemu je, že to je taková šprtka. Umí plnit zadané úkoly, a text smazal.

***

            Dlouho do noci seděl u papírů. Nikdy si nepřál být ředitelem. Byla to až zbytečná úředničina. Ta mu stačila i jako vedoucímu koleje. Celý dnešek musel snášet znechucené pohledy vyučujících přítomných v Bradavicích. Nikdy mu neprojevovali moc náklonnosti, ale byla tu stále jakási úcta. Nyní z nich vyzařovala jen a pouze nenávist. Neviděli v něm nic jiného než prohnilého zrádce. Svěsil ramena a vložil hlavu do dlaní. Tato hra na obě strany byla občas tak moc těžká.

            „Chlapče," ozval se mu smutně hlas za zády.

            Severus se otočil a černé oči pohlédly do pomněnkových.

            „Albusi," vydechl profesor. „Konečně jste přestal předstírat spánek?" zeptal se jízlivě.

            Brumbál na něj s pobaveným úsměvem hleděl jako kdyby viděl Severusovi až do duše. Mistr lektvarů jeho pohled dál snášel. Nenacházel už další slova kromě jízlivých poznámek.

            „Děkuji," splynulo lehce Brumbálovi s úst.

            „Za co?"

            „Za všechno, co jsi udělal, děláš a uděláš," odpověděl mrtvý přítel se skutečným vděkem.

            Snape se musel pod upřeným pohledem ošít. Takový pohled nevydržel už ani on. Neznatelně přikývl, znovu nasadil svou chladnou masku a narovnal se.

            Ještě chvíli si vzájemně dívali do očí a probíhal mezi nimi rozhovor beze slov. Bývalý ředitel poté znovu zavřel oči a začal předstírat spánek. Tím i konverzaci ukončil.

            Severus se vrátil k práci. Když odbila jedna ranní, ozvalo se jeho znamení na levém předloktí. Volal si ho k sobě Pán zla. Popadl tedy cestovní plášť a vydal se mimo školní pozemky.

            Bolest nebyla prudká tudíž jeho přítomnost nebyla naléhavá. I tak ale pospíchal, aby byl jeho domnělý pán spokojen. Na kraji bradavických pozemků se přemístil tam kam ho jeho znamení táhlo. Ocitl se na místě, kde kdysi musel stát obrovský dům. Okolo něj byly vidět pozůstatky stěn a základy místností. Uprostřed toho všeho dramaticky stál Pán zla. Měl na sobě dlouhý černý háv a okolo nohou se mu svíjela Nagini.

            Snape se k němu pomalu přiblížil a mírně se poklonil. „Můj pane," pronesl.

            Černokněžník se pomalu otočil a pronesl: „Ááá, Severusi. Jsi tady," protahoval každou sykavku v Severusově jméně s předstíraným překvapením. Severus měl jako vždy v přítomnosti Pána zla uzavřenou mysl.

            „Podej mi hlášení, jak probíhalo převzetí Bradavic."

            „Naprosto hladce. Nejvíce dala zabrat bývalá ředitelka, ale i ona se stáhla," odpověděl se vzpomínkou na rozhovor s Minevrou. „Vše je pod kontrolou," dodal.

            „Výborně," byl pochválen neupřímně. „Do Bradavic dostaneš k ruce sourozence Carrowovi. Současně doplní prořídlé řady bradavických učitelů."

            „Děkuji vám, můj pane," poděkoval se zapřením. Poslední, co potřeboval, aby se mu pod ruce motali dva z nejvěrnějších Smrtijedů. „Můžu pro vás ještě něco udělat."

            „Vlastně ano, Severusi," otočil se černokněžník k řediteli zády. „Potřebuji, abys pomohl Šedohřbetovi s výslechem. Zajal nějaké mudlovské šmejdy a chci se ujistit, že nemají žádné důležité informace."

            Severus potlačil chuť se otřást. Tyto výslechy nikdy nedopadly dobře. Poté, co vyslechl pomocí nitrozpytu všechny zajaté nastaly dvě možnosti. V případě, že zjistil něco užitečného nebo měl dotyčný uzavřenou mysl, byl dotyčný uvězněn a mučen, dokud nevyzradil všechny potřebné informace. Druhá možnost byla ve většině případech horší. Zajatci byli zbaveni hůlek, tím pádem bezbranní. Když se jednalo o muže stali se adepty na vlkodlaky. Šedohřbet si je ponechával a o úplňcích je naháněl ve své zvířecí podobě. Skoro nikdo nepřežil, a ti co přežili, měli zničený život. Ženy byly pro potěšení přítomných znásilněny a poté, co byly 'použity', je odhodili na ulici, často na pokraji šílenství. Nikdy nevěděl, co je lepší. Říct, že dotyčný nic neví nebo, že má naopak nějakou užitečnou informaci a poslat ho k mučení, u kterého před smrtí bude muset vydržet neskutečné množství bolesti. Čaroděj ale musel splnit požadavek svého pána. „Jistě, můj pane," poklonil se Lordu Voldemortovi a vydal se na určené místo.

***

            Bylo už dlouho po poledni a Severus Snape spal. Vrátil se až dlouho nad ránem a dlouho trvalo, než usnul. Ani léta přihlížení hrůz souvisejících s prací pro Pána zla ho nenaučila netečnosti. Na venek se sice dokázal tvářit netečně až chladně, ale přece jenom být sám se svým svědomím je něco jiného. A to teď neovládané bdělostí začalo vytvářet obrazy sna.

Kráčel vstříc dveřím na konci chodby. Jak šel, ozýval se klapot jeho bot. Pomalé a pravidelné klap, klap, klap. Došel ke dveřím a otevřel je. V místnosti za dveřmi spatřil dvě osoby. Jednou z nich byl Šedohřbet. Nebyl si nijak podobný, byla to postava bez tváře, ale jak to ve snech často bývá, Severus prostě věděl, o koho se jedná. Vlkodlak pomalu kroužil okolo druhého člověka. Byla to žena, která seděla na prosté dřevěné židli. Přes hlavu měla látkový pytel.

            „To je mi ale soustíčko," zašklebil se Fenrir a opět obešel ženu. Otočil se na Snapea. Bez tváře působil ještě více zneklidňujícím dojmem než v bdělém světě.

            „Máš ji vyslechnout, Snape," oslovil profesora, „Pak se rozhodne, co s ní bude dál."

            Lektvarista si vytáhl hůlku z rukávu. Pomalu a s rozvahou namířil na sedící postavu. Pokynul Šedohřbetovi. Ten stáhl pytel ženě z obličeje a na Severuse Snapea hleděla dokonale rozpoznatelná postava. Vpíjely se do něj hluboké oči Hermiony Grangerové.

            Severus se zprudka posadil na posteli. Okamžik trvalo, než se dokonale probudil. Ty hluboké hnědé oči nyní viděl pokaždé, když ty své zavřel. Mimoděk si zajel prsty pod košili a zahlédl opět vzkaz: GN12, v pořádku. Padl zpět do polštářů. Byl to pouze sen, nic jí není, pomyslel si s úlevou a poprvé si uvědomil ten nový pocit. Odpovědnost.