Ochránce

Kapitola ŠESTNÁCTÁ

Meč byl na místě, které Brumbál vybral. Pomalu dopadl na dno a Severus znovu zacelil led. Byl čas. Pozvedl hůlku a se svou dětskou vzpomínkou zašeptal: „Expecto patronum."

Z proutku vylétla stříbřitá laň. Přiběhla k němu po poprašku sněhu. „Víš, co máš dělat," řekl zasmušile. Laň se otočila a vydala se mezi stromy. Lektvarista ji následoval a při prvních krocích na sebe seslal Zastírací kouzlo. Mlčky kličkoval mezi stromy a sledoval ladné skoky svého patrona, který zosobňoval jeho zesnulou milovanou kamarádku.

Celý život se mu točil kolem ní, a to i když už tu nebyla. Každé jeho rozhodnutí bylo utvářeno, ať už její přítomností nebo absencí. Přidání se ke stoupencům Pána zla. To, že zběhl k Brumbálovi, aby ji mohl chránit. Že dohlížel na jejího syna a vystavoval se díky tomu většímu a většímu nebezpečí. Jediná věc, kterou nedělal kvůli jeho sladké Lily, byl dozor nad Hermionou Grangerovou.

Začalo to Brumbálovým přáním, ale něco se změnilo. Měl za povinnost chránit ji před Smrtijedy. Tečka. To bylo vše. On ji však začal učit, skrývat ve vlastním domě a jejich setkávání způsobilo její odtržení od Pottera s Weasleym. Během této rozluky ji málem dopadla Bellatrix, byla unesena a jen zázrakem z toho vyvázla. Kdybych ten den zrovna nevyslýchal, přepadla ho opět skličující myšlenka. Mohlo se stát tolik věcí, zrovna jí. Skončilo to tím zoufalým polibkem, který už mu kolikrát nedal spát. Vzpomínal na něj jako na šťastnou ale i děsivou vzpomínku. Nemělo se to stát, nadával si.

Zaslechl prasknutí větvičky a prudce zastavil. Mezi stromy zahlédl postavu, která užasle hleděla na zářící laň. Harry Potter vztáhl k patronovi ruku. Dříve než se laně dotkl se přízračné zvíře otočilo a hbitě rozeběhlo mezi stromy.

„Počkej," sykl brýlatý chlapec a vydal se za ní.

„Co to vyvádíš?" rozkřikl se zrzek a běžel za svým kamarádem. „Harry," ozvalo se ještě z dálky.

Severus vytáhl svůj medailon a vložil do něj zprávu: Jestli jste vzhůru, vyjděte za ochranou bariéru, a vyčkával. Trvalo to několik minut, ale nakonec kousek od něj zahlédl dívku zabalenou v dece, jak se rozhlíží a hledá ho.

Profesor ze sebe sňal maskování a promluvil dost hlasitě na to, aby ho slyšela: „Za vámi, Grangerová."

Hermiona se otočila a zmateně na něj pohlédla. „Profesore, jsou kluci v pořádku, kde jsou?" strachovala se.

„Za chvíli jsou zpátky, musí jen něco vyzvednout," uklidnil ji odměřeně.

Dívka se zarazila. Takový tón od něj neslyšela několik měsíců. Přimhouřila oči. „Co se děje, pane?"

„Chtěl jsem se ujistit, že jste v pořádku, po setkání s Pánem zla," řekl chladně.

Hermiona si ho podezřívavě změřila a dala si v ruce bok. „Děje se něco?" zeptala se znovu.

Snape se od ní odvrátil a upřeně se díval do temnoty lesa. Zvažoval jestli to co dělá je správné, ale uvědomoval si, že jeho pochybnosti jsou čistě sobecké. „Rozhodl jsem se, že bude lepší, když už vás nebudu takhle navštěvovat," odpověděl odtažitě.

„A řeknete mi nějaký důvod," položila otázku po chvíli ticha.

„Pozor na ten tón, slečno," zavrčel a obrátil se na ni.

A už je tu to zas, zabědovala v duchu. Vrátil se ten nepříjemný profesor lektvarů, který svým samotným pohledem děsil studenty.

„Myslela jsem, že role zlého nepřístupného profesora a všeznalé studentky už máme za sebou," tiše vydechla.