Ochránce

Kapitola PĚTATŘICÁTÁ

„Ale no tak," ztrácela Hermiona trpělivost. „Koukněte na ta jména, které se podepsala pod to, že se zaručují za Severuse Snapea a to, že se do slyšení nevzdálí z Bradavických pozemků. Není tu důvod, proč by měl zůstávat zavřený v cele," propalovala tři muže sedící před ní. Dva byli staří bystrozorové, které Kingsley povolal z důchodu. Nebyli v aktivní službě, vlastně jen pomáhali s papíry a řízením. Taky to byli jedni z mála Angličanů, kteří na odboru byli. Bylo přeplněné cizinci a jeden z nich právě Hermionu nejvíce rozčiloval.

„Slečno Grangerová, musíte pochopit..." snažil se ji zklidnit.

„Ne, pane Steele," odsekla, nebylo to poprvé, co se s ním dohadovala. „Jsou tam podepsaní členové Fénixova řádu, Harry Potter, prozatímní ministr, ředitelka Bradavické školy, členové školního sboru, významní činitelé ministerstva..."

„Ano, já vím, slečno," mírnil ji. „Vy, ale musíte pochopit, že obvinění, kterým pan Snape čelí..."

„Ale to Brumbál..."

„Dost!" zastavil ji. „Už dost," zopakoval klidněji. „Tohle neřešíme poprvé, ale doufám, že naposled, Severus Snape zůstane tam kde je, i kdybyste sehnala podpis od samotného Merlina."

Hermiona ho propalovala pohledem. Byl začátek června a Severus stále hnil v cele a datum slyšení nikde. A už se celé týdny hádala s proklatým Williamem Steelem.

„Můžete mě aspoň vzít do Azkabanu?" zavrčela.

Americký bystrozor si povzdechl, ale přikývl. Počkala na něj na chodbě. Steel byl jmenován ředitelem Azkabanu, a proto se stal osinou v jejím zadku.

„Víte, že to není osobní," ozvalo se jí za zády.

Zvedla k němu zrak. „Snažím se na to myslet, jinak bych vás už asi proklela." Zamířila do atria.

Bystrozor se uchechtl a následoval ji. „To bych rád viděl," zamumlal, tak aby ho slyšela.

„Ještě jedna takováhle poznámka a uvidíte to," křikla nabroušeně přes rameno.

Bystrozor zmlkl, ale bylo slyšet, jak mu v hrudi bublá potlačovaný hluboký smích.

Když se dostali ven z ministerstva, Steel ji nabídl předloktí a oba přenesl.

Došli až do Azkabanské pevnosti, kde Hermiona otráveně pronesla: „Kdybyste mi řekl kde se tenhle barák nachází, míň bych vás otravovala."

„Mně by to, ale tak moc chybělo," odvětil dramaticky.

„Dneska s ním chci hodinu," křikla a rozešla se k úředníkovi, aby si ji zapsal.

„To ale..." nadechl se ředitel vězení.

„A žádné ale," přerušila ho rozhodně. „Je to člověk, co mi zachránil život a jsem jediná, kdo ho sem chodí navštěvovat, i když navštěvovat je silný slovo, když jsem tady půl hodiny týdně. Takže chci hodinu. Nechci, aby se zbláznil nečinností." Když viděla nerozhodnost v Američanových očích, zašeptala: „Prosím."

„Dobře," souhlasil nakonec a vedl ji chodbami. Věděla, že by se bez průvodce nejspíš ztratila. Pustil ji do cely 407 a odešel.

Severus ležel natažený s nohami ke dveřím. Došla k němu a sledovala, jak spí. Zvažovala, že ho nebude probouzet, ale došlo ji, že by vyčerpala vzácný společný čas. Spát může až odejde.

„Severusi," třásla mu ramenem. „Vstávej, máme hodinu," šeptala.

„Zrovna jsem usnul, Grangerová," zavrčel a promnul si oči. „Víš, jak je těžké tady usnout?"