Ochránce

Kapitola SEDMADVACÁTÁ

Hodiny následující po Fredově smrti si George nikdy nedokázal přesně vybavit. Ze začátku věděl, že běžel, poté šel, a nakonec se zhroutil v jedné z polorozpadlých učeben. Nikde nedokázal zůstat v klidu moc dlouho. Každý kout hradu mu připomněl nějakou vzpomínku na jeho dvojče, na jeho polovinu. Vždy když se mu v hlavě rozezněl Fredův hlas, bylo to, jako by mu někdo zabodl nůž do břicha.

Bloumal hradem a snažil se něco najít, i když sám nevěděl co a čas ubíhal. Opět ho naplnil pocit, že se potřeboval před svým zármutkem někam schovat, proto vrazil do první místnosti, na kterou mu padl zrak. Místnost nepoznával a byl za to rád. To že ji nepoznal, znamenalo, že ho tady nebude pronásledovat žádná ze vzpomínek. Došel ke kamenné zdi a zapřel se o ni rukama. Měl vytřeštěné oči a snažil se ovládnout dech. Cítil vzrůstající tlak v hrudi a myslel, že se rozletí. Už ho neudržel a rozkřičel se. Nechápal, že místnost zůstala stát. Jeho křik měl roztříštit okna, měly z něj popraskat zdi, ale nic takového se nestalo. To on praskal, to on se tříštil. Podlomila se mu kolena a padal k zemi. Reflexem mu vylétla ruka a zachytil se za látku. Jeho pád se nezmírnil. Dopadl na kolena a kdyby měl možnost cítit něco dalšího než spalující zármutek, tak by zaúpěl bolestí. Mezi prsty se mu vlnila hedvábná látka. Vzhlédl a spatřil lesklý povrch. Vyškrábal se zpátky na nohy.

Bylo to ohromné zrcadlo. Strnul. Měl před sebou svůj odraz. Svou tvář. Fredovu tvář. Působila tak skutečně. Nebyla to ta ztuhlá ušklíbající se tvář s nevidoucíma očima. Člověk v zrcadle ho pozoroval a smutně se na něj usmíval. George by přísahal, že se nedívá sám na sebe, ale najednou se bolest zmírnila. Viděl znovu své dvojče i když to nebylo ono. Pomalu položil ruku na odraz a sledoval každý detail obličeje před sebou. Z úst mu začala vycházet nesmyslná slova.

***

„Já po vás ale vážně nic nechci," odporoval Harry. Vzpomínal na příběh z Bajek barda Beedleho, kde lidé, co uzavřeli obchod se Smrtí, nikdy nedopadli dobře. Samozřejmě až na jeho předka.

Smrt se zamračila. Její proměnlivá nálada ho děsila. Založila si ruce na prsou a pomalým tempem vysvětlovala: „Pochop, že i když si dvakrát přežil naše setkání, tak jsi pořád stejně smrtelník," vpíjela se do něj pohledem. „Jednou se znovu setkáme a ty se už tentokrát doopravdy vydáš na druhou stranu, do mého světa. Nechci, aby bylo pochyb, nechci se ti cítit zavázána. Takže se ptám naposledy. Co ti můžu za své dary nabídnout?"

„Nevím, o co bych si mohl říct," přiznal Harry. „Nikdy jsem s nikým neobchodoval a rozhodně ne se..."

„Smrtí?" skočila mu do řeči a opřela se o opěradlo. „Nejsi zrovna kreativní, že ano?" uchechtla se. „Jsem Smrt. Hádej, co bys mohl, tak chtít?"

„Nechci nikoho připravit o život," odpověděl chlapec příliš rychle. Úmrtí bylo pro dnešek víc než dost.

Blondýnka protočila oči. „A co takhle pravý opak, Harry Pottere. Některé životy si nemusím ponechat."

„Mohla bys mi vrátit rodiče?" pocítil nečekaně naději. Byl sice už dospělý a rodiče asi ani už nepotřeboval, ale dal by víc, než jsou Relikvie smrti, aby s nimi mohl prožít další roky.

„To bohužel ne, jsou pryč už příliš dlouho, jejich těla by je už zpátky nepřijala," prohlížela si své nehty. Bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. „Protože jsi ale byl ochotný mi vrátit mé věci bez jakékoli odměny, tak budu obzvláště štědrá," odmlčela se. „Vrátím život každému, kterého ty považuješ za nevinného, který si podle tebe zaslouží pokračovat ve svém bytí na zemi a zemřel v noci z prvního na druhého května na bradavických pozemcích."