Ochránce

Kapitola ČTYŘIAČTYŘICÁTÁ

Sklepení bylo tiché a tak mělo zůstat už pouhé jednotky dnů. Lektvarista si tento klidný den zkracoval prací na svém novém projektu. Pro jednou to nedoprovázel zvuk bublajícího kotlíku, i když se ho vlastně týkal. Začal vypracovávat vlastní učebnice lektvarů. K jeho roztrpčení ho na to přivedla vzpomínka, jak si před více než rokem uvědomil, že se Potter musel dostat k jeho staré učebnici a tím se výrazně zlepšil. Sice jeho upravené postupy byly vždy napsané na tabuli, ale většina studentů se stejně držela postupů ve svých knihách. To byl i důvod, proč si ani letos do jeho předmětu, žáci žádné knihy pořizovat nebudou. Rozhodl se je používat jako pokusné králíky. Aspoň tak využije svůj poslední nedobrovolně strávený rok v Bradavicích.

Dokončil seznam lektvarů, které chtěl odučit do Vánoc a opřel se do opěradla. S osnov vyškrtal všechny málo užitečné lektvary a takové, na kterých se studenti nic nenaučí. Protože, co by mu mohli udělat za změnu osnovy, vyhodí ho? Zároveň pochyboval, že tím porušuje podmínku, protože vyřadil řadu těch nebezpečných.

Nechal věci na stole, tak jak byly a odešel do ložnice, kde si sundal košili a přešel do malé koupelny. Sklonil se nad umyvadlo a upláchl si obličej. Jeho strniště na bradě se za poslední měsíce změnilo v plnovous, který si prozatím rozhodl ponechat. Líbilo se mu, že v zrcadle není na první pohled rozpoznatelný jako obávaný smrtijed. Vlasy už také povyrostly a začaly se pro něj typicky lesknout. Některé věci prostě nezmění ani kdyby chtěl.

Narovnal se a na hrudi ho zastudil medailon. Vzal ho do ruky a už spíše ze zvyku si ho prohlédl, jestli na něm nenajde nový vzkaz od vzdálené hnědovlásky.

Prudce vydechl, protože na kovu se opravdu lekla písmena. Můžu tě navštívit, ještě než začne školní rok? H.

Opřel se zády o stěnu a přemýšlel. Snad jsme se domluvili, že se nebudeme vídat, že to tak je lepší, těkal očima mezi textem a fotografií v přívěsku. Byla důvodem její návštěvy nějaká povinnost nebo to byla jen touha ho znovu vidět, naposledy v klidu, než začne školní zmatek.

On po její přítomnosti toužil, přál si být ji zase na blízku, potřeboval, na vlastní oči spatřit, že je v pořádku a proto odpověděl: Přijď.

***

Hermiona se přemístila před bránu Bradavických pozemků. V dálce viděla jak se k ní blíží černě oblečený muž. Po tváři se jí rozlil úsměv a postavila se k mřížím. Nečekala dlouho, šel rychle. Zastavil před vstupem a krátce pohlédl do hnědých očí. Neusmíval se, ale oči mu změkly při pohledu na jeho bývalou chráněnku. Poklepal hůlkou na bránu a ustoupil, aby dívka mohla vstoupit.

„Dobrý večer," řekla tiše.

„Hermiono," vydechl její jméno místo pozdravu.

„Nechal sis ty vousy," vztáhla ruku, aby se dotkla jeho zarostlé tváře, ale svůj pohyb zastavila, když mu v očích uviděla náznak bolesti. „Neprojdeme se?" a rozešla se směrem k jezeru.

Severus pozoroval její vzdalující postavu. Vypadá, tak spokojeně a mladě, naplnila ho myšlenka. Kolem boků se jí pohupovaly květované letní šaty, ve vlasech se třpytily paprsky zapadajícího se slunce. Otočila se.

„Jdeš?" povytáhla obočí.

Muž potřásl hlavou a několika dlouhými kroky ji došel a přidal se k ní.

Okamžitě spustila. Vyprávěla mu každý detail za týdny, co se neviděli. Mluvila tak rychle, že měl až pocit, že se ani nenadechla. Čas s rodiči měl hořký konec, ale už se s tím zvládla podle svých slov smířit. Moc jí to ale nevěřil. Když se vrátila, na pár dní bydlela u Weasleyových a po oslavě se vrátila do svého domu. Většinu času, ale strávila v žertovném obchodě dvojčat.