Ochránce

INTERMEZZO - čtvrtá část

Nejčernější léta Severuse Snapea. Tak by se přesně dala nazvat doba, kdy se profesor vrátil do služeb Pána zla. Jak bylo už jasné před Severusovým zraněním, černokněžník lektvaristovi uvěřil a jakmile dostal další uspokojivé odpovědi, byl Severus opět považován za jednoho z nejvěrnějších a nejlepších Smrtijedů.

První rok po Pánově návratu měla Hermiona pocit, že sleduje artistu tancujícího na tenkém laně a pod ním nebylo nic jiného než hluboká temnota. Každá chyba mohla být fatální. Když by Snape použil špatná slova na schůzi Fénixova řádu, jeho krytí by bylo v háji. Neuhlídal by si uzavřenou mysl v přítomnosti Vy-víte-koho a vnitřního kruhu, je na místě mrtvý. Dívka si všimla, že na setkáních se Severus vždy držel při zdi a propaloval pohledem své bývalé spolužáky z Nebelvíru. Mluvil jen když to bylo nutné. Naopak mezi Smrtijedy se projevoval až nečekaně. Ne, že by neustále vyplňoval konverzaci svými nápady a myšlenkami. Vždy poslouchal jako správný špion, ale nakonec přišel s tím nejlepším řešením, s nejlepším postupem. On vymyslel, jak dostat Smrtijedy z Azkabanu a taky se to následně snažil sabotovat. Neúspěšně. Jak těžké to asi musí být sabotovat své vlastní plány?

Hodiny Nitrobrany, které byl nucen Harrymu dávat, byl podle Severuse i Hermiony, asi ten nejhorší nápad, co kdy Albus Brumbál dostal. Ředitel přece musel pochopit, že Snapeova a Harryho vzájemná nenávist je dost velká překážka sama o sobě. Harry profesorovi nevěřil a když se k tomu přidala jeho zvědavost, nastala málem katastrofa. Nahlédl do myslánky, kam Severus ukrýval před každou hodinou své vzpomínky s informacemi, které neobsahovaly jen vzpomínky na Severusovi školní roky, ale i každé setkání s Voldemortem i Brumbálem. Jak by asi vypadala minulost, kdyby Severus nevytáhl Harryho včas?

Odhalení návratu Vy-víte-koho Severusovi zkomplikovalo život ještě více. Díky své minulosti byl pod dohledem ministerstva, ale to v Hermioně šestém ročníku nebyla nejhorší věc, která mu přidělávala vrásky. Albus Brumbál umíral a chtěl po Severusovi, aby ho dorazil. Měl mnoho přání nebo spíš rozkazů. Od předání informacích vedoucím k vítězství Harrymu, po dohled nad Hermionou. Ale příslib, že by se měl stát Brumbálovým vrahem byl nejbolestnější. A když nadešel moment naplnění tohoto slibu, nedokázala pochopit, jak onoho večera nikdo z přítomných na Astronomické věži nepoznal bolest v Severusově tváři. Při sledování Brumbálovi smrti chtěla Hermiona odvrátit zrak, ale se zaujetím ho sledovala, protože na celé situaci něco nesedělo. Neměla čas, ale nad celou událostí moc dlouho zamýšlet, protože se vzpomínky nezastavily. Následovala Smrtijedy na úprku, a přihlížela i krátké potyčce s Harrym.

Při Bellatrixiných popisu Albusovi smrti, který nadšeně věnovala Pánovi zla, měl profesor prsty sevřené, tak pevně, že mu zbělely klouby na ruce omotané kolem hůlky. Následující dny byly v mlze a první jasná vzpomínka byla pro dívku velmi překvapivá. Její profesor pozoroval její dům. Musel to být začátek prázdnin. Následovala jeho pohled a zahlédla sama sebe v okně, jak umývá nádobí. Muselo to být krátce po jejím návratu z Bradavic a on už na ní dohlížel.

Tyto chvíle, kdy ji pozoroval se střídaly se setkáními Smrtijedů až do momentu, kdy se přemístil k jejímu domu a neviděl, jak klidně myje nádobí nebo si povídá s rodiči. Místo toho viděl dům pod útokem a jak ona sama bojuje proti přesile. A tak ji zachránil.

Mohla sledovat chvíle, co sama prožila. Byly, ale vyplněny o momenty, které nečekala.

Musela se smát, když viděla, jak se kroutí za svým stolem v ředitelně, když se obrazy snažily Severuse přesvědčit, aby ji popřál k narozeninám. Cítila se dojatá, když sledovala, jak profesor nervózně přechází po místnosti, dokud nedostal zprávu, že je v pořádku a bezpečí. Sledovala, jak byl zoufalý, sledujíc její bolest poté, co ji Harry vyhnal. Znovu viděla záblesk zděšení v jeho černých očí poznáním, že ji lapkové přivedli k výslechu. Jak byl vykolejený, po jejich nuceném polibku. Každá chvíle v Chroptící chýši. Každá zpráva skrz medailony, i to jak její medailon našel mezi střepy v sídle Malfoyových.

Poslední vzpomínka byla tak prostá a dokonalá. Severus Snape seděl u svého stolu v temné ředitelně. Zrovna zapisoval něco na kus pergamenu, když si povzdechl, sáhl si pod košili a vytáhl ne jeden, ale hned dva lesklá přívěsky. Otevřel je a se smutkem v očích pohladil tváře v každém z nich. Nejdříve Lilyinu a pak... Hermioninu.

***

„Profesore," vydechla. Po tvářích ji stékala poslední slza, kterou uronila druhý květnový den roku 1998. Naplnil ji pocit, jako když dočtete knihu. Bájné tkadleny dotkaly svůj příběh.

Vynořila se z myslánky, najednou to bylo snadné, a sedla si na zem. Před očima ji stále probíhaly části Severusova příběhu, který měl ještě pokračovat. Vzpomínky v ní vyvolaly snad ještě více otázek než měla předtím. Dostala odpovědi, ale vznikly nové, palčivější otázky.  Tiskla si ruce na prsa a snažila se potlačit svou zmatenost. Rozhlédla se po místnosti a hledala někoho, kdo by ji dal aspoň jednu odpověď na jakoukoli její otázku. Byla však sama, jak si dříve přála. Vyškrábala se na nohy a otočila se k myslánce. Pohladila její povrch a pokusila se ze sebe dostat slova rozloučení, ale zůstala oněmělá. Otočila se a rozešla se přímo před sebe. Ke schodišti do místnosti, kde se před Vánoci s profesorem rozloučila. Začala se prohrabávat věcmi. Až po chvíli pochopila, že hledá očarované medailony a při pohledu na rozházený pokoj se trochu uklidnila.

„Co to vyvádíš?" ptala se sama sebe. Dosedla do jednoho z křesel u krbu. Moc dobře si uvědomovala, kde s největší pravděpodobností přívěsky jsou. Tam kde byly i při poslední Snapeově vzpomínce. Kolem jeho krku. Ale věděla, že teď nemá dost síly na to, aby došla až do Chroptící chýše. Nespala už snad dva dny a náhle na ni dolehlo vyčerpání z fyzického i emocionálního vypětí. Opřela si hlavu do křesla a zavřela oči. Propadala se do hlubin a těsně před usnutím ji náhle naplnila vděčnost. Vděčnost za to, že mohla poznat, tak statečného a skvělého muže, který ji změnil život.

Člověk by očekával, že po událostech posledních několik dní se ji budou zdát hrůzostrašné věci. Před očima ji ale tančila jen překrásná hluboká temnota. Objímající a uklidňující. Po neurčitém čase se ji před očima zjevil nečekaný šťastný sen.

Zase jsem zmizela, ale psala jsem a slibuji, že tohle doopravdy jednou dopíšu. Dám vám sem teď všechno, co mám a snad se zase trochu rozepíšu, abyste neměli vždy mezi kapitolami x měsíců 😅

Hezké počtení 😊 El 💚