Ráno už tu nebudu / Calin

Nový začátek

,,Konečně poslední krabice," oddechla si mamka, když položila poslední bednu s věcmi na kuchyňskou linku.

    Od té doby, co se rodiče rozvedli a já s mamkou se přestěhovala do Brna, se všechno změnilo... Bydleli jsme v Praze v bytě, ale ten je mého taťky, takže jsme se museli přestěhovat. Do Brna jsme museli kvůli mamčině práci, ale mně to nevadilo. Vzhledem k tomu, že jsem odmaturovala, byla přede mnou jen vejška, kterou jsem si vybrala stejně tady Brně.

,,Chceš nějak pomoct nebo si to tu chceš vybalit sama?" zeptala jsem se mamky, protože mam takový pocit, že se z toho rozvodu ještě nevzpamatovala.

Ani se tomu nedivím, když spolu byli skoro 30 let.

,,Ne ne, to je v pohodě, vybalím si to sama, ale děkuju," unaveně se na mě usmála a šla hledat nůž na rozříznutí krabice.

    Nedočkavě jsem vyběhla z bytu a mířila neznámo kam si to tu trochu omrknout.

    Podle mojí navigace by tu měla být nějaká kavárna, tak snad ji najdu a nebudu tu chodit sem a tam...

    Kavárnu jsem našla, ale nesvítí se tam. Třeba mají zavřeno. V tu chvíli jsem si všimla, že na dveřích je napsán vzkaz:

"Vážení návštěvníci, naši kavárnu jsme z technických důvodů přesunuli o pár ulic dál. Všechny další informace naleznete na našich webových stránkách nebo na dalším vyvěšeném papíru vedle. Děkujeme za pochopení."

    Proč zrovna já musím mít tu smůlu, že mi přesunou kavárnu, kdoví kam. Na další hledání nemám čas, teď musím ještě něco nakoupit, abychom neumřeli hlady. Navíc zítra mě čeká první den na vysoké škole, takže hlavně nesmím být unavená, jinak nevstanu. A to je teprve začátek...