Ráno už tu nebudu / Calin

Tohle nebyla náhoda

    Další měsíc uběhl jako voda a máme tu advent. Toto období je jedno z mých oblíbených a pokaždé se na něj těším, jen tenhle rok to bude trochu jiné.

    Nebudeme to slavit společně, protože se rodiče na konci léta rozvedli, jak už jsem jednou zmíňila. Je to trochu zvláštní pocit, že už se nesejdeme dohromady jako rodina.

    Ale abych Vánoce neslavila jen s mamkou, někdy v půlce prázdnin přijedu do Prahy za taťkou, aby nebyl přes svátky sám.

    Mamka už začala vyvádět, že vůbec nestíhá udělat cukroví. Bere teď před Vánocemi víc směn, aby jí volno vyšlo na Štědrý den.

    Chtěla jsem jí trochu ulehčit starosti, a tak zašla jsem na nákup, aby nemusela běhat po obchodech.

    Tentokrát mi ten malý obchůdek u našeho paneláku nestačil na nakoupení všemožných věcí, tak jsem musela zavítat i do centra města, abych splnila všechny mamky požadavky.
_ _ _

    Uff, konečně mám vše co potřebuju. Cestou zpátky jsem ještě navštívila tu kavárnu, jak jsem o ní už říkala. Dělali tam opravdu moc dobré karamelové latté. To je jeden z hlavních důvodů, proč sem chodím. Ten další důvod je, že je tu klid na učení. Vždy si zalezu někam stranou, aby mě nikdo nerušil.

    U pokladny se mě ujal Marek.

,,Jee ahoj, Marku. Nevěděla jsem, že pracuješ i přes víkend."

,,Normálně nepracuju, ale chci mít volný svátky, tak proto jsem tady i na víkendy."

,,No a co si dáš? Zase karamelové latte?" ťukal něco na obrazovku pro objednávky.

,,Jo jo, zase to. A dám si k tomu ještě ten čokoládový dort," poukázala jsem na dort zákusek ve výloze.

    Potřebovala jsem si obalit nervy na svátky a na přípravu na Vánoce, která bude, jako každý rok, vyčerpávající.

,,Dobře, tak se někam posaď a já ti to donesu."

,,Dobře, budu tamhle v tom rohu," oznámila jsem a přesunula se na svoje oblíbené místo.

    Marek za chvilku přinesl objednávku a já se s chutí mohla pustit do dortu.

    Mezitím jsem kontrolovala, jestli jsem na něco nezapomněla a postupně si odškrtávala z nákupního seznamu jednotlivé položky.

    Za nedlouho se ozval zvoneček na dveřích, který oznamoval přicházející a odcházející zákazníky. Automaticky se podívám, ke dveřím a uvidím vysokou postavu stát u dveří a oklepávat si na rohožce boty od sněhu.

    Měl na sobě kapuci, takže mu nebylo vidět do obličeje. Má zvědavost mi nedala spát a já začala přemýšlet, kdo ten neznámý může být.

    Trochu jsem se přikrčila za tím mým nákupním seznamem, abych nebyla tak nápadná. Nakonec se ukázalo, že jsem víc nápadnější než před tím.

    Neznámý muž si sundal kapuci a porozhlédl se po kavárně, aby si asi vyhlédl nějaké volné místo. Bylo jich tu spousty, protože většina lidí o adventu nesedí v kavárně, ale spíš nakupuje a zmatkuje ohledně cukroví jako moje mamka.

    Nejdříve si šel objednat a až potom zamířil mezi stoly. Chvíli mezi nimi kličkoval až nakonec zamířil ke mně. Na dálku moc nevidím, takže nosím brýle.

    Asi až z pěti metrů jsem ho poznala. Zase Calin?! My na sebe máme opravdu štěstí. Mám jednu jedinou otázku. Proč zrovna já ho musím potkávat skoro na každém místě, kam jdu?