Ráno už tu nebudu / Calin

Studio

    Skončily svátky a bylo na čase odjet zpátky do Brna. Naskočila jsem brzo ráno na vlak, abych nezabila celý den jen ježděním a měla pak odpoledne klid. Třeba se s Calinem potkáme už dneska, jestli teda bude mít čas.

    Mezitím jsem se s Calinem domluvila kde a v kolik se sejdeme. Měli jsme se potkat ve tři. Kam půjdeme bohužel nevím, Calin psal, že to bude překvapení, ale napsal, že se máme sejít před vchodem kavárny, jak jsme tam na sebe narazili.

    Pět minut před třetí jsem došla ke vchodu kavárny. Calin přišel asi tři minuty po mně. 

,,Ahoj, pojď tudy," ukázal směrem odkud jsem přišla.

    Ani jsem ho nestačila pozdravit a on už mířil tím směrem, kudy máme jít.

,,Je docela zima a já opravdu nechci, aby se z tebe stal rampouch dřív než tam dojdeme," snažil se odlehčit situaci s úsměvem.

    Já se pousmála a mlčky ho následovala.

,,Asi jsem se oficiálně ještě nepředstavil, jsem Calin. Calin Panfili. Ale to už asi víš, že?" otočí se na mě.

,,Jo jo, to vím no. Jsem Ela. Ale to ti asi Petr už řekl nebo to víš z Instagramu, že?" odpověděla jsem a pořád kráčela za ním.

    Na to už neřekl nic, jen si mě tak zvláštně prohlédl a otočil se zpátky dopředu. A to mělo znamenat co? To si jako o mně teď udělal obrázek během pár minut?

,,Kam to vlastně jdeme?" odvážím se zeptat.

,,To je překvapení, však jsem to už říkal," zasměje se.

    Povzdechnu si, ale nic na to neřeknu.

    Zbytek cesty jsme promlčeli. Calin hnal jako o závod a já měla co dělat, abych s ním udržela krok. Asi nechtěl ztrácet čas.

    Když už jsme konečně došli na místo, Calin začal něco hledat v kapsách u bundy. Z levé kapsy vyndal klíče a odemkl dveře. Po otevření mi je se slovy, ať projdu, podržel.

    Rozmýšlela jsem se, jestli mám vejít nebo ne. Přeci jen je to pořád cizí člověk.

,,Neboj, nechci ti nic udělat," řekl tím jeho klidným hlasem, jakoby mi četl myšlenky.

    Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem do paneláku vystoupila. Když jsme vyšli do prvního patra, Calin se zastavil u bílých dveřích a zase začal hledat klíče a znova mi podržel dveře.

    Ve chvíli, kdy jsem vstoupila dovnitř, neviděla jsem ani na krok.

,,Dojdu rozsvítit, ať se tu nepřerazíme," oznámil mi.

    Rozsvítil dvě útulné lampičky, které stačili na to, aby bylo v místnosti vidět.

    ,,Tak jsme tu. Tohle je studio. Nahráváme tu písničky s klukama," naznačí, abych se tu porozhlédla.

    Asi si všiml, že jsem lehce nervózní. A kdo by nebyl, kdyby byl neznámo kde prakticky s cizím člověkem.

,,Máte to tu docela hezký," odpovím a pomalu si prohlížím všechnu aparaturu.

    Calin zatím stojí opřený o zeď. Podle  mě čeká na to, až se trochu vzpamatuji a tak.

,,Díky," odpoví a usměje se mým směrem.

,,Jo a klidně si sedni na ten gauč," řekne a kývne směrem k černému gauči.

     Já tak učiním. Sedla jsem si úplně na stranu, aby bylo místo, kdyžtak i pro Calina.