Ráno už tu nebudu / Calin

Ví, jak na mě

    Nevím, kdy jsem usnula, ale nejspíš to bylo během toho, jak jsem brečela.

    Po chvilce, kdy se trochu proberu, se podívám na mobil. Mám tu zprávy od Petra a Báry. Petr mi napsal, že ho mrzí, že se Calin choval opět jako naprostý idiot a Bára píše, jestli bychom nešli někam zapařit.

    Napíšu Petrovi, že už je mi to stejně jedno, že jsem si ho stejně zablokovala a nechci s ním mluvit. Báře zase odepíšu, že dneska můžeme jít někam, že mi to alespoň zlepší náladu. Přece jen trocha alkoholu nikoho nezabije. Alespoň mě ne.

    Báře jsem hned vyklopila co se stalo. Probrali jsme to od začátku do konce. To nám zabralo asi půl hodinu. Stejně bychom toho moc nestihly, protože já se musela jít nasnídat a učit se a Bára musela do práce.

    Když jsem přišla do kuchyně, mamka už seděla u stolu a jedla snídani.

,,Dobré ráno," pozdravila mě.

,,Dobré ráno," ospale jsem odvětila.

,,Tak co, jak jde škola? Co zkoušky?" zeptá se a kousne si do svého chleba s máslem.

,,Jo docela v pohodě. Zkoušky taky v pohodě." krátce jí odpovím, zatímco si dělám vločky s mlékem.

,,Vypadáš docela unaveně. Doufám, že jsi se neučila celou noc a šla jsi brzy spát."

,,Neboj, šla jsem brzo spát. Jen jsem prostě unavená. To je celý."

,,A děje se něco?" zeptá se mě se starostlivým výrazem.

    Ona to na mě vždycky pozná. Pokaždé, když se něco děje, pozná to. Nejspíš nějaký rodičovský smysl nebo něco tomu podobné.

,,Neděje, vážně jsem jen unavená," zalžu jí.

,,Opravdu? Já jen, že mi můžeš vždycky všechno říct a svěřit se mi. Víš, že jsem tu pro tebe."

,,Jo jo. Opravdu je všechno v pohodě." znova zalžu.

    Cítím jak mi do očí znova hrnou slzy. Musím to vydržet a nesesypat se tady. Ještě chvíli to musím vydržet. Potom už budu v pokoji, takže to bude jedno, jestli mi slzy potečou nebo ne.

,,Hele mami.." začínám mít sucho v krku.

,,Já - já si to půjdu sníst k sobě jo? Na zkoušky toho mám vážně hodně," odpovím rychle a okamžitě zapluju do svého pokoje.

    Snídani si odložím na stůl a sednu si na postel. Přitáhnu si nohy k tělu a začnu potichu brečet. Stejně jako včera.

    Jediný rozdíl je v tom, že teď sedím. Včera jsem ležela. Ale myslím, že v tuhle chvíli to je vážně nepodstatná informace.

    Najednou slyším, jak někdo klepe na dveře. Nejspíš mamka. Co když mě slyšela?

,,Můžu dál?" ozve se mamky hlas za dveřmi.

    Rychle si utřu slzy a odpovím, že ano. Nasadím falešný úsměv a podívám se na mamku, jak vchází do mého pokoje.

,,Ty jsi brečela, viď?" zeptá se mě.

    Ví to. Poznala to na mě. Poznala, že jsem úplně na dně. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděla.

,,Ne, nebrečela." tohle už je třetí lež za tohle ráno.

,,Prosím tě, vidím, že jsi brečela. Jsem tvoje máma. Poznám, když se něco děje... Pojď ke mně."

    Jakmile to dořekne, znova se rozbrečím. Ona na nic nečeká a pevně mě obejme.