Ráno už tu nebudu / Calin

Zmatek v hlavě

    Je sobota a já se chystám ke Calinovi. Pořád nevím, jak mu i jinak pomoct, aby se z toho dostal, protože uklízením mu moc nepomůžu. Maximálně tak, že bude mít čistý byt.

    Ani nevím, co budeme celou dobu dělat. Nemám žádný plán. Jak se pomáhá člověku v tomhle rozpoložení? Nechce mi někdo náhodou poradit? Jsem vážně zoufalá.

    Na druhou stranu, se s ním chci znova vidět. Ale bojím se. Bojím se, že když mu začnu zase věřit, že se něco pokazí a celá moje důvěra k němu se sesype jako domeček z karet. Tentokrát už by to bylo definitivně.

    Hodně lidí by se mě ptalo, proč pomáhám svému bývalému a ještě po tom všem, co se stalo. Asi by si poklepávali na čelo a říkali si, že jsem blázen. Asi určitě.

    Blázen možná jsem, ale taky jsem byla zamilovaná. Všechno jsem v našem vztahu zažívala poprvé. Zažívala jsem to s ním. S ním jsem měla pocit, že se nemusím ničeho bát, že mi neublíží... Fyzicky možná ne, ale psychicky ano. Byla jsem zamilovaná a očividně měla nasazené růžové brýle, když jsem nepoznala, že se něco děje.

    Od toho, co jsem se to všechno dozvěděla, jsem nepřestala přemýšlet o tom, co jsem udělala špatně, když si našel za mě náhradu. Vlastně dvě. To se se mnou nudil? Chápu, že to asi nebylo to, na co byl zvyklý v předešlých vztazích, jestli se tomu dá vůbec tak říkat. Ale vždyť věděl do čeho jde. Věděl, že v tom všem jsem úplně nová a i přesto do toho šel. Tak proč? Tahle otázka mi leží v žaludku už pěkně dlouhou dobu.

    Calin mi otevřel téměř okamžitě. Vypadal o trochu líp než předtím. No, rozhodně nevypadal jako kdyby týden pařil někde v klubu.

,,Ahoj," pozdravila jsem.

,,Ahoj, tak pojď dál," usmál se a já vešla dovnitř...
_ _ _

    Z bytu jsem odcházela někdy kolem čtvrté. Tentokrát jsem tam nestrávila skoro celý den, ale jen pár hodin.

    Ptáte se, co se nakonec u Calina dělo? Nic zajímavého. Vařili jsme spolu špagety, protože Calin v bytě toho moc neměl a ani jednomu se nechtělo jít na nákup, takže jsme vymysleli tohle.

    Napětí se zase o trochu povolilo. Možná jen díky tomu, že jsme oba dva v kuchyni vážně marní.

    Calinovi totiž skalnice s omáčkou trochu bouchla v ruce, když se to snažil otevřít a mě se zase povedlo málem vysypat všechny špagety. Naštěstí, jsme ani zas takový nepořádek neudělali, takže jsme toho nemuseli moc uklízet.
_ _ _

     A máme tu začátek října a jsem zase u Calina. Chodím k němu už něco málo přes měsíc. A co se týče naší komunikace... Ta je pořád hodně špatná. Jako prohodíme něco mezi sebou, ale jinak nic víc.

     Momentálně zase uklízíme byt a máme u toho puštěné písničky. Calin prý pustil nějaký náhodný playlist na Spotify, ale já vím, že to není pravda. Playlist pustil, to jo, ale náš společný. Nebo alespoň si to myslím, protože už půl hodinu tu hrají právě ty písničky z onoho playlistu.

     Občas si říkám, jestli ty písničky, které tam hrají, hrají naschvál nebo jsou tam úplně náhodou. Zatím tam totiž byly jen ty, co jsou buď extrémně chytlavé nebo ty, které se mi vážně líbí.

     Občas jsme s Calinem, ještě když jsme byli spolu, tancovali, když jsme měli takovou tu romantickou chvilku. Nikdy nám to moc nešlo, ale byla to sranda.

     Nad tou vzpomínkou jsem se musela pousmát. To, že se stalo, co se stalo, mi nezničí ty hezké chvilky, co jsme spolu prožili. Ráda na to vzpomínám, ale je mi z toho smutno. Vždy totiž dojdu k závěru, že už všechno skončilo.