Ráno už tu nebudu / Calin

Moldavsko

    Hey guys, předem vás upozorňuju, že všechno ohledně rodiny jsem si vymyslela. Tak jen abyste věděli.
_ _ _

,,Snad máme všechno," vydechla jsem potom, co jsem naskládala poslední kufr do auta a upravila si culík.

,,Máme, kontrolovala jsi to nejmíň desetkrát," pobaveně odvětil Calin.

,,Ale stejně mám pocit, že jsme na něco zapomněli."

,,Nezapomněli a teď už nastup do toho auta jinak nikdy nevyjedeme."

,,A jak dlouho pojedeme?" zeptala jsem se mezitím, co jsem si zapínala pás.

,,Kolem patnácti hodin. Takže to bude dlouhá jízda."

,,Tak to je super. Dlouhý jízdy mám ráda," pousmála jsem se.

,,To říká každej a potom do tří hodin na cestě usne."

,,Já to říkám taky. A spát nebudu. To si piš."

,,Když myslíš," pokrčil rameny a nastartoval.

*pohled Calina*
    Na to, že tak odhodlaně říkala, že nebude spát, usnula celkem brzy. A to už po dvou hodinách.

    Po pěti hodinách jsem zastavil na benzínce, protože jsem si nutně potřeboval koupit kafe.

,,To už jsme tady?" ozvala se rozespalá
El.

,,Ale ale, kdopak se nám to probudil. Neříkala jsi náhodou, že nebudeš spát?" pošťouchl jsem ji.

,,Tohle byl jen malý šlofík, ten nic neznamená."

,,Jo jasně, malý šlofík, který trval skoro čtyři hodiny. Hele jdu si pro kafe, chceš taky?"

,,Um, tak jo. Ale ne moc silný."

,,Máš ho mít. Za chvíli jsem zpátky." oznámil jsem a vydal se směrem ke vchodu.

_ _ _

,,Tak tady je," podal jsem Ele kelímek, jakmile jsem nastoupil do auta.

,,Děkuju."

,,Tak za pět minut zase vyjedeme, jo?"

    Ela jen přikývla a dál upíjela horké kafe. Chvíli jsme si povídali a já jí vyprávěl o mé rodině, protože je očividně dost zvědavá. Jen kdyby věděla, že ji uvidí nejspíš naposledy.

    Přemýšlel jsem a rozhodl se, že jí to řeknu hned potom, co přijedeme zpět do Brna. Nechci to odkládat. Teď si užijeme hezké dva týdny a potom... Potom se uvidí.
_ _ _

     Navigace ukazovala už jen dvacet minut a já byl rád, že tu cestu mám konečně za sebou.

    Hodiny ukazovaly skoro jednu hodinu ráno a Ela spokojeně oddechovala. Zase. Vůbec se jí nedivím. Kdybych se taky jen vezl, taky budu spát. A to dobrovolně.

    Když jsme dojeli na místo, zaparkoval jsem na dvůr a opatrně se snažil El vzbudit.

,,Kotě, vstávej. Už jsme tady."

,,Caline, já chci ještě spát. Vzbuď mě až bude ráno," zamumlala.

,,Jestli se nevzbudíš, všichni tě uvidí, jak tě nesu do pokoje. Být tebou bych vstal."

,,No jo. Však já už jdu," otráveně odvětila.

    Rozlámaně vylezla z auta a protáhla se. Naproti nám vyběhla ségra, která už beztak netrpělivě čekala za oknem a vyhlížela nás.

    Rodiče sem se sestrou přijeli už před týdnem, protože Val skončila škola dřív kvůli rekonstrukci nebo tak něco. A kdo je Val? Moje mladší sestra.