Ráno už tu nebudu / Calin

Následující ráno II

    S jeho polibky zase začal u mého krku a postupoval níž a níž. Ve chvíli, kdy mi dal pár polibků na podbřisek, ve mně něco hrklo a já se rychle vzpamatovala.

    Měla jsem pocit, jako by se ve mně najednou všechno sevřelo. V mém "vzpamatování" jsem si rychle sedla.

    Calin si také sedl a zmateně na mě koukal. Jenže já nevěděla, jak mu to mám vysvětlit.

    "Caline já s tebou spát nemůžu, protože se bojím." No to určitě.

    Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, jen jsem tam seděla jako hromádka neštěstí. Calin asi trochu pochopil, že mu na to nic moc neřeknu.

    Přisedl si ke mně blíž a objal mě.

,,Omlouvám se, jestli jsem udělal něco, co se ti nelíbilo nebo bylo nepříjemné. Promiň, El," zašeptal a pohladil mě po zádech.

    Já se mu tam doslova rozbrečela. Bože můj, to jsem ale citlivka. Trochu se ode mě odtáhl.

,,Ty-ty brečíš? Počkej, já ti přinesu nějaký kapesníky, jo? A obleč si alespoň tu mikinu, ať nenastydneš," oznámil a někam odešel.

    Já si mezitím došla pro mikinu, která ležela na zemi a vzala jsem si i legíny, jinak by ze mě vážně byl rampouch.

    Vrátila jsem se zpátky na postel a čekala až přijde. Hned na to Calin přišel a v ruce držel krabici papírových ubrousků.

,,Tady máš," s těmito slovy mi je podal a sedl si naproti mně.

,,Děkuju," řekla jsem rozechvělým hlasem, když už jsem se konečně trochu uklidnila.

,,Můžu se na něco zeptat? Předem říkám, že mi na to nemusíš odpovídat, jo?" zeptal se a nervózně si poposedl.

,,Na co se chceš zeptat?" podívala jsem se na něj a vzápětí vzala další kapesník.

,,No, chtěl bych vědět, co jsem udělal špatně? Abych to příště neudělal nebo abych na tebe netlačil, když se na to ještě necítíš nebo tak," dokončil větu a podíval se na mě, jako kdybych se měla za chvíli rozpadnout.

    Jak už jsem říkala, prostě hotová hromádka neštěstí.

,,Ne ne, tys neudělal nic špatně. Já to zkazila. Myslela jsem, že jsem připravená, ale najednou se ve mně něco sevřelo a já se bála pokračovat. Promiň," pohladila jsem ho po hřbetu ruky, kterou se opíral o matraci.

    Hned na to mě objal.

,,Za co se omlouváš? Nic jsi neudělala," řekl, odtáhl se ode mě a podíval se na mě.

    Asi čekal, co ze mě vypadne.

,,Celý jsem to pokazila, to jsem udělala," smutně jsem vzlykla.

    Calin mě vzápětí vtáhl zpátky do svého objetí.

,,Co to říkáš? Však jsi nic nepokazila," snaží se mě uklidnit a docela se mu to daří.

    Stejně mu vzlykám v náručí, ale už trochu míň než před pár minutami.

,,Nechci, abys něco dělala, protože musíš. Nemáš to dělat z povinnosti a nedobrovolně. Dáme tomu prostě volný průběh, jo?" hladí mě po zádech.

    Já mu na to jen lehce přikývnu.

,,Okej, tak půjdeme na tu procházku?" zeptá se.

,,Jasně, tak já se teda ještě doobleču a ty bys měl taky, jestli nechceš zmrznout," odpověděla jsem a vyrazila pro své tričko, které se válelo na zemi vedle postele.