Ráno už tu nebudu / Calin

Neznáme se?

    Nedělní ráno jsem si chtěla déle pospat, protože poslední dvě noci jsem toho moc nenaspala.

    Jenže při mé smůle mě ráno mamka vzbudila a řekla ať jdu nakoupit. Byla jsem z toho sice otrávená, ale na druhou stranu jsme doma vážně nic k jídlu neměli. Teda pokud bychom neměli chuť na ztvrdlý chleba se zbytkem másla.

    Hodila jsem na sebe jednu z mých vytahaných mikin a nějaké tepláky. Vlasy byly v tragickém stavu, tak jsem si je dala do vysokého drdolu a šla nakoupit. Outfit na červený koberec to úplně není, ale pochybuju, že v neděli ráno bude někdo řešit, jak špatně vypadám.

    Obchod byl naštěstí kousek od našeho paneláku, takže jsem to neměla daleko.

    Když už jsem si myslela, že mám vše, vzpomněla jsem na křupky do mléka. Zítra k nám totiž přijede moje sestřenice a mamka mi řekla, abych nějaké nakoupila, že je prý má ráda. Kdybych na ně zapomněla, asi bych se nedožila dalšího dne.

    Jenže které?? Chvíli tam koukám na několik druhů, až se za mnou ozve hlas.

,,Ty čokoládové jsou nejlepší."

,,Pro sebe si je nekupuju, vybírám je pro malou sestřenici." odvrátím svůj pohled od regálu a s úsměvem se podívám na neznámou osobu.

    Jakmile dotyčného uvidím, úsměv mi hned spadne. Calin. Co tady v sedm ráno dělá? Pochybuju, že nakupuje. Vypadá spíš na člověka, který je schopný prospat půlku dne. Ale očividně si dneska přivstal, když v ruce svírá madla od košíku.

,,Tak o důvod víc, že máte koupit ty čokoládové. Malé děti je mají rádi." usměje se a já na něj pořád koukám, jako kdyby přede mnou stál jednorožec. I z toho jednorožce bych byla více nadšená.

,,Dobře, tak já je vezmu. Nashledanou." stručně odpovím a rychlým krokem se snažím zmizet mezi regály.

    Než stačím zmizet ještě na mě zavolá.

,,Neznáme se náhodou?"

    Otočím se a pokusím se o sebejistou odpověď. To určitě zvládnu. Hlavně to musím brát tak, že se tomu jednou za pár let zasměju.

,,Myslím, že asi-no-teda spíš určitě ne."

    No to teda nebyla moc sebejistá odpověď.

,,Aha, tak to jsem si Vás asi s někým spletl, promiňte a nashledanou." překvapeně na mě koukne a vrátí se zpátky k nakupování.

    Zaplatím a radši už jdu pryč z toho obchodu. Nepotřebuju, aby si mě zrovna Calin zapamatoval takhle. Vždyť vypadám jako pytel na odpadky a to ještě těsně před vyhozením.

,,Ahoj, mami. Už jsem doma." zavolám.

,,Super, tak pojď do kuchyně vyložit ten nákup. Máš ty křupky do mléka pro sestřenici?" zeptá se, mezitím co vykládám nakoupené věci na linku.

,,Jasně,koupila jsem čokoládové, tak snad jí budou chutnat."

,,Tak to je super, ty má nejraději." spokojeně odpoví a já si vzpomenu na Calina co říkal v obchodě. Asi měl pravdu. Čokoládové mají děti nejspíš rády.

    Ale řekněte mi, jak můžu mít takové štěstí, že ani ne za týden ho potkám hned dvakrát?

    Po vybalení nákupu jsem se vrhla na věci do školy. Je to náročné, ale dá se to přežít.
_ _ _

    Odpoledne jsem se sešla s Bárou, abychom doposlouchali ty písničky. Když jsme skončili, pustili jsme si nějaké filmy a tak.

    Bára mi řekla, že má pořád ty lístky na ten koncert, co sdílela na ig. A nabídla mi, že bychom tam mohly jít, protože se jí nikdo neozval. Nabídku jsem přijmula, alespoň poznám nějaké další zpěváky.

    Byla jsem z toho nadšená, dokud mi neřekla, že tam bude i Calin. Polil mě studený pot, ale nic jsem nenamítala.
  
    Celou dobu se na mě culila jako měsíček na hnoji a zase začala básnit o tom, že mě určitě pozná a tak dále. Já si to teď taky trochu myslím, zvlášť po tom, co mě nejspíš rozeznal v tom obchodě. To bude zase zážitek.

    Docela mě to znervóznilo, ale třeba budu mít to štěstí, že si mě nevšimne.

    Další studená vlna potu mě polila, když mi Bára oznámila, že to jsou místa někde na stání, takže se musíme prý ,,procpat" do první řady. No tak to přece nevadí žejo, to nějak přežiju...