Ráno už tu nebudu / Calin

Není to trochu brzo?

    Když jsem se ráno vzbudila, Calin vedle mě už neležel. Ospale jsem zívla a promnula si oči, abych se trochu rozkoukala.

    Podívala jsem se na mobil, který ukazoval 8:04. Chtěla jsem si ještě na chvíli lehnout a zůstat v posteli, ale můj žaludek říkal přesný opak.

    Po dlouhém a nechtěném vstávání jsem se vykopala z postele a začala po pokoji sbírat své kousky oblečení.

    Při vzpomínce na minulou noc jsem se musela pousmát. Pořád nemůžu uvěřit, že se to stalo.

   Moje vzpomínání mě zavedlo k myšlence, kde vlastně Calin je.

    Po prohledání celého bytu a zjištění, že tady není, jsem usoudila, že bude nejlepší mu zavolat.

    Z ložnice se ozvalo vyzvánění jeho mobilu. To snad ani není možné, že si ho zapomněl vzít s sebou. Pokaždé ho má u sebe a teď na něj zapomene.

    Při dalším zakručení v břiše jsem se rozhodla, že si půjdu udělat snídani.

    Zjistila jsem, že v lednici nic moc nebylo, tak jsem si šla udělat alespoň kafe. Trvalo mi asi čtvrt hodiny než jsem ho našla. Člověk aby si nakreslil mapu jeho kuchyně.
  
   Když jsem si dávala do hrníčku druhou lžičku rozpustné kávy, v zámku zachrastily klíče.

    Že by Calin přišel? Kafe jsem nechala kafem a vydala se ke dveřím.

,,To jsi nemohl napsat alespoň vzkaz, že jdeš pryč?" promluvila jsem do ticha.

    Calin sebou polekaně trhl.

,,Ježiš neděs mě takhle. Já myslel, že stihnu nakoupit něco k jídlu než se probudíš. Ono tu totiž nic moc není," omluvně pokrčil rameny a ukázal na dvě tašky s nákupem, které byly opřené o zeď vedle botníku.

,,To už jsem si taky všimla." pobaveně jsem protočila očima a odešla zpět do kuchyně.

,,Dělám si kafe, dáš si?" zavolala jsem směrem ke vchodu.

,,Asi ne, díky," ozvalo se z předsíně.

    Mezitím, co jsem už seděla na barové židličce u ostrůvku v kuchyni, Calin vyndaval potraviny, které nakoupil.

    Ptáte se, proč mu je nepomáhám vybalovat? Protože milost pán mi vyloženě zakázal mu s čímkoliv pomáhat, že si to prý všechno udělá sám a že ještě připraví snídani, protože jsem prý host, o kterého se mile rád postará. Takže já tu jen mlčky sedím, usrkávám ještě horké kafe a pozoruji ten chaos, co během pár minut natropil.

,,Vážně nechceš nějak pomoct?" ptám se ho už asi po páté.

,,Nechci. Jsi host, to znamená, že se o nic nemusíš starat, protože se o to postarám já. A opovaž se tady něčeho dotknout, ještě mi v tom uděláš bordel," výhružně na mě ukáže s okurkou v ruce, jak kdyby to byl nůž.

,,To mi jako teď vyhrožuješ okurkou?" pozvednu obočí a začnu se smát.

    On se na mě zaraženě podívá a potom svoje oči přesměruje na onu okurku, kterou stále svírá v ruce. Po nějaké době, co na ni zírá, si všimnu, jak se jeho koutky úst zvedly do mírného úsměvu.

    Calin se i přes to snažil udržet svůj vážný výraz. Nakonec to nevydržel a vybuchl smíchy.

,,Oukej, vzdávám se. Přerovnej si to tu jak chceš, nechám to na tobě," řekne po chvíli s úsměvem.

,,Spíš nech na mě tu snídani, nákup si srovnej podle sebe. Ty tady bydlíš, ne já." řeknu a zvednu se ze židličky.

,,Tak dobře, já půjdu dovyndat ten nákup a ty uděláš snídani," souhlasí a zeleninu naskládá do lednice.