Ráno už tu nebudu / Calin

Ano, budu

    Po chvilce se ode mě odtáhl.

,,Nechceš jet dneska ke mně? Myslím, že to tvojí mamce vadit nebude."

    Mojí mamce to vadit nebude, v tom měl pravdu. Ona je ráda, že mě někdo vytáhne ven, abych nebyla zavřená jen ve svém pokoji mezi čtyřmi stěnami a seděla nad skripty a učebnicemi.

,,Tak tady počkej, já si jen něco dojdu zabalit a říct jí to."

    On se opře o kapotu auta a přikývne.

,,Jasně, madam. Nikam nejdu," odpoví s úsměvem. Já rychle vyběhnu schody.

    Neříkám nic, ale chtělo by to si zlepšit kondičku, jinak mě tohle chození do schodů vážně jdenou zabije. Udýcháně jsem otevřela dveře bytu, zavřela je a rovnou zamířila do pokoje.

    Vzala jsem si jen batoh a do něj naházela věci.

,,Mami, přežiješ, když budu dneska přespávat u Calina?" ujišťovala jsem se mezitím, co jsem cpala věci do batohu.

    Když jsem akorát vycházela z pokoje, mamka mi odkývala, že jí to nevadí. S úsměvem mě vyprovodila a rozloučila se se mnou.

    Po seběhnutí nekonečného schodiště jsem vyšla před panelák, kde na menším parkovišti čekal Calin, stále opřený o jeho auto.

,,Tak můžem?" zeptal se a šel si sednout na místo řidiče.

    Já mu na to jen kývla a uvelebila se na místě spolujezdce. Batoh jsem si dala na klín. Přece jen není nějak těžký nebo velký, tak proč ho dávat do kufru nebo na zadní sedačky.

,,Tak to ne, tahle věc jde do zadu. Překáží mi ve výhledu," protestuje Calin a batoh dá na zadní sedačku.

,,A na co?" povytáhnu obočí.

,,No přece na tebe."

    Rozjedeme se a on mi položí ruku na stehno. Nevím proč, ale vždycky se u toho začnu červenat.

    Doufám, že to nezaznamenal. Calin, s pohledem stále upřeným na silnici, se uchechtne.

,,Co je? Proč ses tak uchechtnul?" zeptám se.

    To je na mně něco k smíchu nebo co?

,,Jsi trochu zčervenala, nemyslíš?" ušklíbne se.

,,Já nejsem červená," namítnu na protest.

,,Ne? Se podívej do zrcadla nebo si přilož ruce k tvářím, vsadím se, že je máš úplně rozpálený," rýpne si.

    Jednou rukou jsem si sáhla na tvář. Vážně hořím. Moje tváře jsou snad teplejší než rozpálená pánev na přípravu míchaných vajíček.

,,Ne, nejsou rozpálený. Jsou při normální teplotě."

,,Tak si to přiznej, jsi rudá až na zadku." zase si do mě rýpne.

,,Fajn, tak jsem červená. To je toho."

,,Neurážej se. Je to roztomilý." odvětí a jemně mi stehno stiskne. Pane bože, on vážně ví, co dělá. Tak teď už jsem rudá i na tom zadku.
_ _ _

    Když jsme dorazili ke Calinovi, zula jsem si boty a batoh si dala na gauč.

,,Chceš něco k jídlu? Nebo se chceš na něco dívat?"

,,Nevím," odpověděla jsem s mírným úsměvem.

,,Nebo chceš dělat něco jinýho?" mrkl na mě, když si sundaval bundu.