Ráno už tu nebudu / Calin

Usmíření s dobrým koncem

    Když jsem vstoupila do místnosti, ani si mě nevšiml. Potichu jsem zavřela dveře, aby nás ostatní neslyšeli jako já slyšela Calina a Petra.

,,Ahoj," opatrně jsem na něj promluvila. Prudce se otočil a podíval se na mě.

,,Ahoj," potichu pozdravil.

    Poté hlavu odvrátil a zase začal koukat před sebe.

,,Můžu?" naznačím, jestli si k němu na postel můžu přisednout.

    Souhlasně kývne hlavou a trochu se posune, aby mi na ní uvolnil místo.

,,Tys asi slyšela tu naši hádku, co?" zeptá se.

,,Kousek jo," podívám se na něj.

,,Ale jestli mě tu nechceš, tak klidně odejdu," okamžitě dodám.

,,Nemusíš, to je v poho. Jen jsem tě tu úplně nečekal. Sorry, jestli to tak vyznělo," omluvně se na mě podívá.

,,Nevěděla jsem, že je to tvoje párty. Petr mi nic neřekl."

,,To on tak dělá. Nikomu nic neřekne a pak se z toho vyklube třeba tohle. Snaží se nás usmířit za každou cenu, ale to jsi předpokládám taky slyšela."

,,To už jo no. A ty se nechceš usmířit?" zdráhavě se zeptám.

,,Jasně že chci. Jen si to chci vyřešit sám. Jenže Petr se toho většinou ujme a řeší to za mě a beze mě," vysvětlí.

,,To chápu, že si to chceš řešit sám."

    Na to už nic neřekne a znova pohled odvrátí.

,,Můžu se na něco zeptat?"

,,Hm?" zvědavě se na mě podívá.

,,Co to mělo znamenat v tom baru? Proč ses tam choval tak zvláště?"

,,Protože.." na chvíli se odmlčí

,,Protože jsem žárlil. Žárlil jsem na toho borce, co se motal kolem tebe. Taky je pravda, že se na mým chování tak trochu podílel i alkohol. Ale nechtěl jsem tě nějak vyděsit. A uznávám, že jsem mohl být milejší."

    Mlčky na něj koukám. On žárlil? Ten Calin žárlil?! Wow. Nevím, co na to říct. Odvrátím od něj pohled, abych to zpracovala. Mezitím si odkašle a pokračuje.

,,Ještě k tomu, jak sis myslela, že tě chci mít jen na to, tak to není pravda. Když jsem si to potom v hlavě zpětně přehrával, opravdu to ode mě vyznělo blbě a za to se ti taky omlouvám. Nechci, aby sis něco takového myslela."

    To bych od něj vážně nečekala, že se omluví.

,,Děkuju, že jsi mi to vysvětlil. Už jsem se bála, že se zase pohádáme, tak jako to bylo pokaždý."

,,Takže jsme v pohodě?" zeptá se.

,,Jsme v pohodě." usměju se na něj a on mi úsměv oplatí.

    Konečně jsme se usmířili. Ty Petrovy přiblblé nápady asi mají něco do sebe.
_ _ _

    Sedíme vedle sebe na posteli nějakou tu dobu. Navzájem se díváme tomu druhému do očí.

,,Jsem rád, že jsme si to všechno vyříkali," po chvilce promluví.

,,Já taky-" ani nedopovím větu a jeho rty jsou na těch mých.

    To jsem nečekala. Ale nebráním se, spíš naopak. Jednou rukou mě chytne za pas a přitáhne si mě blíž. Druhou rukou mě hladí po tváři. Na oplátku mu své ruce dám kolem krku. V tuhle chvíli nedokážu myslet na nic jiného než na něj a na jeho rty.