Ráno už tu nebudu / Calin

Osobní taxík

*o týden později*
,,Elo?" zavolá na mě mamka od vchodových dveří.

,,No?" zvednu hlavu od hromady knížek.

,,Můžeš sem na chvíli jít?"

,,Jasně."

Přijdu ke vchodovým dveřím, u kterých stojí mamka a drží dvě nákupní tašky.

,,Mohla bys je, prosím tě, odnést do kuchyně. Jo a nechtěla bys se mnou udělat večeři? Doma teď moc nejsi, tak jsem si říkala, jestli bys nechtěla alespoň něco společného podniknout," řekla mamka s nadějným výrazem ve tváři.

Při větě, že nejsem moc doma, jsem se musela pousmát. Myslím, že jsem i trochu zčervenala. Trochu určitě. Většinu toho času, co nejsem doma, trávím s Calinem.

Jen jsem přikývla a odnesla tašky do kuchyně.

,,Všimla jsem si tvého kukuče v předsíni a toho, jak ses začervenala. Proč ses tam tak pousmívala, co?" zeptá se se zdviženým obočím.

,,Ehh, jen tak. Jen jsem si na něco vzpomněla, to je jedno," snažila jsem se to nějak zakecat.

,,Takže je v tom nějaký kluk, že? Neboj, nechci ti tady dávat přednášky na téma motýlci a kytičky. Jen jsem zvědavá," pokrčí nevinně rameny.

,,No, ono je to složitější," trochu jsem zvážněla.

Přeci jen, mě mamka viděla brečet tak trochu kvůli němu. To by jí přišlo divné, kdybych jí řekla, že se s ním pořád vídám.

,,Složitější? Má už holku nebo dokonce děti?" zhrozila se.

,,Ne neboj, ani to, ani to."

Oddechla si.

,,Tak alespoň to. No a jak je to tedy složitější," položila nůž na prkýnko vedle nakrájené zeleniny a podívala se na mě starostlivým pohledem.

,,Mně to můžeš říct. Neboj, hlavu ti neutrhnu ať mi řekneš cokoliv."

,,No, ono jde o to, že-no-eh-že jde o toho kluka, kvůli kterému jsem byla před tím trochu smutná," vysvětlila jsem se skloněnou hlavou.

,,Myslíš to, jak jsi mi kvůli němu brečela v náručí? Co se stalo, že jsi na něj změnila názor?" zeptala se a mezitím mi naznačila ať si sednu ke stolu.

,,Domluvila jsem se s ním, že mi to vysvětlí, i když to párkrát nedopadlo úplně nejlíp, takže těch pokusů o vysvětlení bylo víc. Ale nakonec to bylo jen nedorozumění. Párkrát jsme se potkali a momentálně se pravidelně vídáme něco málo přes měsíc. To je jeden z důvodů, proč nejsem teď moc doma. Tím druhým důvodem je škola samozřejmě," odpověděla jsem na jeden nádech.

,,A nechceš ho třeba někdy přivést k nám? Třeba na večeři. Co ty na to?"

,,No já nevím. Hlavně spíš co na to on," vysoukala jsem ze sebe.

,,Jasně v pohodě, ale až mi ho budeš chtít představit, tak mi to, prosím tě, řekni dřív a ne na poslední chvíli."

,,No a teď zpátky do práce. Přece se jen ta večeře sama neudělá."

,,Jo jo, už jdu." odvětila jsem a také vstala od stolu.
_ _ _

Ráno se nějak extra nelišilo od ostatních. Ani moje ranní rutina nebyla nějak zvlášť jiná. Nasnídala jsem se, oblékla, udělala si ranní hygienu, vyšla z bytu a vydala směrem, kde sídlí moje škola.

Jakmile jsem zabouchla dveře od paneláku, mojí rutinu něco narušilo. Nebo spíš někdo.

Calin stál na parkovišti před panelákem opřený o svoje auto.