Ztracená minulost

Kapitola 6

Po tom co se Jessie s Rinou rozloučili s klukami, se společně rozešli na přednášky. Po cestě ke škole si ještě spolu povídali, ale co se týče kluků o nich nepadlo ani slovo. Zastavili se až u skříněk, kde si vybrali potřebné věci a pak se rozloučili. Jessie se ještě naposled podívala za odcházející kamarádkou a pak se pomalu rozešla směrem ke své učebně. Přednášku měla skoro až na druhé straně Univerzity, tak měla dost času přemýšlet nad Alexem. Hezky se ji s ním povídalo. Byl vtipný i když podle ní, měl až moc bujnou fantazii. Ráda s ním teoretizuje, protože ji to moc zajímá. Vždy ji zajímala fikce a nadpřirozeno. Už se moc těšila na ten příběh, který ji chtěl vyprávět. To co ji říkal o spřízněných duších se ji moc líbilo, kéž by to byla pravda. Ale co by tak viděl kluk jako je Alex, na holce jako je ona. Z jejího pohledu, on byl král školy a ona nikdo, ale snít snad může, ne? Ani nevěděla jak se dostala do učebny na matiku, ale byla tam a učitel už taky. Nějak skoro, pomyslela si. Po přednášce mohla jít už domů, ale domluvila se s Rinou, že ji počká. Její kámoška měla ještě nějakou hodinu a tak končila později. Zatím co čekala, odpočívala na lavičce u školy a své myšlenky nechala volně plynout. Až do chvíle, než na ní vybafla Rina.

„Čau kámoško, co děláš? Vypadáš zamilovaně." Smála se jak pominutá, jestli ji takhle bude děsit často, tak její srdíčko zkolabuje. Koza jedna, ale smích jí slušel.

„Seš normální, právě jsem překonala, už asi svůj sedmý infarkt v řadě. Tímhle stylem skončím brzy v nemocnici." Řekla se smíchem, jen co popadla dech.

„Poslyš kluci mají trénink, nechceš se jít podívat?" Zeptala se Rina s úsměvem a úpěnlivě se na ní dívala. Chtěla by se jít podívat na Ryana, ale nechtěla tam jít sama.

Jessie nevěděla, jestli by to byl dobrý nápad. Ne, že by jí to nelákalo pozorovat Alexe, jak běhá po hřišti. V tom fotbalovém dresu musel vypadat úžasně. Jen ta představa ji lákala, ale nebylo by ji příjemné být na jeho tréninku bez toho, aby ji pozval. Kdyby to byl zápas, bylo by to jiné.

„Rino, asi ani ne promiň i tak jsme nebyli pozvané. Necítila bych se tam příjemně a hlavně, bude tam spousta roztleskávaček. Nás by si ani nevšimli." Pane jo, to byl, ale důvod. To už si mohla na čelo napsat, zamilovaná a nejistá. No snad to pochopí a nebude ji chtít přemlouvat. Nevěděla jestli by odolala.

„Asi máš pravdu, chápu tě. Vím, že máš asi strach, to já taky, ale jednou až nás pozvou, tak tam půjdem! Jo? A užijem si to! Na fotbale jsem ještě nikdy nebyla." Pověděla chápajíc Rina. Nadšeně tady poskakovala a to jen z té představy. Někdy jí připadalo, že Rině bylo patnáct a ne dvacet. Byla sice praštěná, ale Jessie byla moc ráda, že ji u sebe měla.

„Slibuji, že pokud nás osobně pozvou, tak půjdeme a užijeme si to. No teď mi pověz o čem jste si povídali s Ryanem?" Byla zvědavá. Byly tak zabraný do rozhovoru, že ani jeden z nich, nevnímal svět okolo sebe. Rina celkem dost zrudla a po chvíli začala povídat.

„Mluvily jsme převážně o blbostech, ale jeho přítomnost, byla boží. Já vím, že nejsem Ryanův tip holky, do které by se mohl zamilovat, ale vždy se mi líbil. I když je to jednostranní, jsem ráda v jeho společnosti." Rina věděla, že na kluka jako je Ryan, jen tak lehce nezapůsobí. A s tím co se o ní povídalo, si byla jistá, že nemá u něj ani tu nejmenší šanci. Doteď nezjistila proč ty drby o ní, vůbec začali a ani co přesně se o ní povídá. Věděla jen to co náhodou zaslechla a nic hezkého to teda nebylo. Netušila co komu provedla, ale časem se smířila s tím, že se to možná ani nikdy nedoví.

Jessie si všimla, že na začátku o tom mluvila tak nadšeně, ale ke konci už vypadala dost sklesle. Bylo na ní vidět, že si nebyla jistá sama sebou, asi tak jako ona. Možno proto, že jsou si povahou dost podobné, tak spolu dobře vycházejí.

„Rino, nikdy nevíme co nám život přinese, možná tě mile překvapí. Hlavně si dávej pozor na své srdíčko, jo! Mám tě moc ráda a nechci, aby ti někdo ublížil." Kdo ví možná se Ryanovi taky líbí. Rina si toho vůbec nevšimla, ale Jessie viděla jak se na ní koukal. Nebyl to nezájem, co v jeho očích spatřila, ale to ji zatím říkat nebude. Mohla by se plést a ona nechtěla, aby byla její kamarádka zbytečně zklamaná. Ono se zbytečně neříká, že protiklady se přitahují, ale i tak to všechno vždy záleží na lidech a jejich srdcích. Jessie věděla, že lásku si nelze vynutit.

„Já vím, neboj se o mně, já jsem přece silná holka! Co budeme dělat teď?" Řekla to s hraným nadšením a nuceným úsměvem. Asi si myslela, že to její kámoška nepozná. Jenže ona si i za ten krátký čas, co se poznají stihla všimnout, že když se Rina upřímně usměje, její oči se smějí taky. A teď, teď se nesmáli.

„No nevím jak ty, ale já jdu domů, jsem strašně unavená. Asi na mě něco leze, ale zítra je středa a mám méně přednášek. Tak bychom mohli zajít do kavárny na zmrzku a pokecat. Co říkáš?" Usmála se na ní a doufala, že se nebude zlobit, že chce jít tak brzo domů. Jessie věděla, že od ní není hezké, ji tady teď nechávat samotnou, ale ona už vážně nemohla. Byla neskutečně unavená.

„Jo v pohodě, vypadáš vyčerpaně. Tak se pořádně vyspi, ať si zítra čilá. Máme toho hodně na probrání!!!" Vykřikla, až se lidi otáčeli. Jessie konstatovala, že Rinina nálada se mění rychleji, než předpověď počasí.

Chvíli kráčeli společnou cestou a ještě si povídali. Když přišli nakonec ulice museli se rozloučit, protože každá z nich musela jít domů jiným směrem. Jessie pomalu kráčela ulicí, která vedla k jejímu malému království. Byla moc ráda, že to stipendium, které měla, ji zabezpečilo alespoň natolik, aby nemusela chodit na brigády. Žila sice skromně, ale občas si mohla i někam zajít. Když konečně přišla domů, udělala si jídlo, na které se moc těšila. Po tom co si s chutí naplnila bříško, šla pomalu navštívit sprchu. Později měla v plánu kouknout do knížek a trochu se učit. Jenže její tělo mělo jiné plány, hned jak vyčerpaně dopadlo na postel, tak se odporoučelo do říše snů.