Ztracená minulost

Kapitola 14

Před chvíli, se rozloučila s Alexem. Z jejich rozhovoru, byla dost vyčerpaná. Teď seděla na pohovce a přemýšlela, co všechno se jí událo, za ten krátký čas, co tady byla. Studovala, na své vysněné Univerzitě. Chodila na hudebku, kde zpívala a překvapivě ji to šlo. Hlavně ji to bavilo a to bylo důležité. Našla si úžasnou kámošku, za kterou byla moc ráda. Rina ji přijala, takovou jaká opravdu byla a neodsoudila ji. Stála při ní a kryla ji záda, obrazně řečeno. Taky potkala kluka svých snů a dokonce se s ní normálně bavil. Divila se, že neutekl, po tom co mu řekla celý svůj příběh. Moc ji pomohl a tak krásně se k ní choval. Neodsoudil ji, popravdě čekala, že ji pošle do háje, hezky řečeno. Ale on ne, zůstal s ní, utěšoval ji a to jeho vrčení, nevěděla sice odkud se vzalo, ale uklidňovalo ji. Měla ho moc ráda, víc než ráda. Setkala se taky s Ryanem, byl to dost komický kluk, ale měla ho ráda, jen jinak než Alexe. Byla s ním legrace. Došla k závěru, že za ten čas, co tady byla, se její život otočil o sto osmdesát stupňů. Po dlouhém přemýšlení ji vyhládlo, tak si udělala jídlo a šla se kouknout na televizi. Bylo asi deset večer, když spokojeně usínala.

Víkend ji uběhl celkem rychle, možná to bylo i tím, že se hodně učila. No co musela si udržet známky, kvůli stípku. Dnes bylo pondělí, začátek týdne a ona zase skoro nevylezla z postele. Těšila se na kámoše a ať se nikdo z nich nezlobí, ale nejvíc se těšila na Alexe. Dnes měla mít hudebku, kterou měla moc ráda. Pokaždé se tam naučila něco nového. Stála už před školou a čekala kdo přijde první, samozřejmě po ní. A zničehonic se okolo ní omotaly, mohutné ruce.

„Dobré ránko, Květinko. Chyběl jsem ti?" Šeptal jí do ouška a slabounce zavrčel. Přičemž se ona zachvěla. Skoro jí vyskočilo srdíčko z hrudi, jak rychle bilo.

„Dobré ráno, Alexi. Spíš si mě vyděsil než chyběl, ale moc ráda tě vidím." Řekla s úsměvem a otočila se čelem k němu.

„No tááák Květinko, přiznej to. Já vím, že jsem ti chyběl." Řekl takovým vzrušujícím hlasem a pevněji se na ni natisknul. Jeho Květinka se styděla a snažila se před ním schovat, svůj rudý obličej. Alex se nad její reakcí pousmál. Jedním prstem ji zlehka nadzvedl hlavu a hluboce se jí zahleděl do očí.

„Přiznávám, chyběl si mi a moc. Alexi tobě nevadí, že tě takhle se mnou někdo uvidí?" Zeptala se ho na to, co jí v tu chvíli, vrtalo hlavou. A ze zatajeným dechem, čekala na odpověď. Jeho zelené oči, se na ni tak pronikavě dívali. Z jeho pohledu měla pocit, že se brzy rozteče, jak zmrzlina.

„Ne, proč by mělo? Si má spřízněná duše a já jsem tvá. Ber na vědomí, že už tě nikomu nedám." Řekl to tak majetnicky, až se z toho celá rozechvěla. Bylo to pro ni něco nového. Ten pocit, že na ni někomu opravdu záleží.

„To mám chápat jak? To znamená, že spolu něco jako chodíme?" Optala se nechápavě. Pokud ona věděla o něčem takovém, spolu nemluvili.

Alex se na ni usmíval, jako sluníčko. Uvědomil si, že na něco zapomněl. On jejich vztah bral automaticky tak, že jsou spolu. No jeho Květinka z toho byla zmatená. Tak se odhodlal to říct narovinu a všechno uvést na pravou míru.

„No ještě jsem se tě na to, oficiálně nezeptal, viď? Tak se tě zeptám teď. Jessie Rains, budeš se mnou chodit? Vím, že nejsem dokonalý, ale věř mi, že tady budu vždy pro tebe. Budu ti nablízku a budu tě navždy milovat." Dořekl a ona zůstala na něho nechápavě zírat. Nečekala od něj, takový proslov. Alex ji pohladil prsty po tváři a tím ji vytrhl z jejího malého šoku.

„Neděláš si legraci, viď?" Zeptala se nejistě. Stále totiž nechápala, jak by někdo zrovna o ní mohl stát. Alex jí znova pohladil po tváři a hluboce se jí zadíval do očí.