Ztracená minulost

Kapitola 13

Zpoza závěsů prosvítali sluneční paprsky, které ho dokonale vzbudily. Chvíli ještě lenošil ve své úžasné postýlce, když si uvědomil, že je pátek. Den, na který tak netrpělivě čekal. Dnes nechá svou Květinku, částečně nahlédnout do tajemství jeho rodiny. Z pomocí pověsti, kterou ona bude považovat, jen za pouhý příběh. Pověst, kterou ji chce vyprávět u nich přechází z generace na generaci. Z otce na syna a z matky na dceru. Tak jak si Jessie vyslechne částečně pravdu o jeho rodině, tak si on vyslechne příběh o té její. Příval energie z očekávaného setkání, ho nabudil. Vystřelil z postele a seběhl do kuchyně, kde polekal mamku, která právě pila kávu.

„Dobré ráno, mami!" Křikl hned vedle ní a ona to kafé málem vylila.

„Alexi, si se zbláznil, ne! Bože já se tak lekla. Dobré ráno i tobě pacholku jeden." Mamka se po chvíli uklidnila a usmívala se, jako vždy.

„Kde je táta? Dnes budu Jessie vyprávět, tu pověst naší rodiny a dozvím se o té její. Těším se, jak malý kluk." Máma se na něj jen usmála, ale nijak zvlášť to nekomentovala.

„Táta něco zařizuje pro smečku, vrátí se večer. Hodně štěstí, zlato." Popřála mu a pak už se jen při odchodu rozloučila.

„Nero, těšíš se taky, tak jako já?" Zeptal se Alex v myšlenkách, svého vlka.

„To víš, že jo! Už se nemůžu dočkat!" Odpověděl mu Nero. Byl z toho setkání celý nesvůj. Netušil, co se na něm dozvědí. Jen doufal, že se tím objasní důvod, proč se nemůže spojit se svou družkou.

„Já taky, jen doufám, že to co nám Jessie poví, nám taky pomůže." Řekl Alex z obavami.

„To já taky Alexi, to já taky." Po tom, co Nero odpověděl Alexovi, zmlkl. Pak, už jen tiše čekal a pozoroval.

Alex do sebe rychle naházel snídani, co mu mamka připravila. Dokonce stihl spáchat i ranní hygienu, než vyrazil do školy. Dnes sebou do školy bral i Ryana. Jeho táta neměl ještě opravené auto a mámu měl už v práci. Po cestě nabrali i Rinu, kterou uviděli, jak si to šlape ke škole. Společně vystoupili a sborově přepadly Jessie, která vypadala, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Dobré ráno!" Zařvali najednou zpoza jejích zad.

„Já vás zabiju! Víte vůbec, jak jsem se lekla. To vás to baví, stále mi způsobovat infarkty? Taky vám přeju, dobré ráno." Řekla Jessie naoko uraženě. Ti tři před ní, se řehtali, jak pominutí. Vážně začínala uvažovat, že jestli je nezabije, tak z největší pravděpodobností, skončí v nemocnici ze zástavou srdce.

„Jessie, dnes to platí, viď? Já se moc těším, na naše malé rande ." Usmíval se na ní Alex. Asi ji s tím „rande" dostal do rozpaků, protože hned potom zrudla, jako rajče.

„Jo platí, po škole u skříněk, teda u mé skříňky. Jo a není to žádné rande." Upozornila ho na holý fakt, že o rande se ani v nejmenším nejedná.

„Dobře, jsme domluveni a na oběd budeme všichni spolu, viď? Mohli bychom se zase sejít v jídelně. Jo a to rande ještě probereme." Mrknul na ní a jeho Květinka zase zrudla, byla tak roztomilá. Rád ji přiváděl do rozpaků. Slušelo jí, když se červenala.

„Oki, tak se vidíme v jídelně, Alexi. Zatím pá." Jessie si byla jistá, že je zase rudá, až za ušima. Přišla k závěru, že Alexe muselo hodně bavit, ji takhle vyvádět z míry. Ach jo, povzdechla si, když si vzpomněla na jídelnu. Už se moc těšila na ty pohledy, zabodnuté v jejích zádech.

Pomalu se dobelhaly do školy a než zapadly do svých učeben, tak se ještě hezky rozloučily. Bylo to jen pár hodin, než budou zase spolu, ale už teď, mu chybí jeho Květinka.