Ztracená minulost

Kapitola 17

Zdálo se jí, že pluje na vodě a vlnky pod ní, ji unášejí stále dál a dál. Ten pocit, co měla byl tak uklidňující. V té samé chvíli cítila, jak ji někdo jemně hladí. Bylo jí to moc příjemné. O chvilku později, uslyšela povědomí hlas, byl to Alex její Vlček. Něžně ji šeptal do ouška, jak moc ji má rád a že ji nikdy neopustí. Pomalinku otevřela oči, musela si přivyknout na světlo, které přes okno svítilo do pokoje. Když se už rozkoukala, uviděla svého Vlčka, jak leží vedle ní a něžně ji hladí po ruce. Vypadal roztomile, jak mu vlasy trčely do všech stran. Chvíli ho tiše pozorovala a nemohla uvěřit, že má takové štěstí. Pak se pomalinku přiblížila rukou k jeho tváři a pohladila ho po ní.

Když Alex ucítil její ruku, rozzářily se mu oči. Byl šťastný, že se jeho Květinka vzbudila. Vzal si její ruku do své a něžně ji políbil do dlaně.

Jessie z něj nemohla spustit svůj zrak, byl tak úchvatný s tím zářivým pohledem. Vůbec nepřemýšlela a přitulila se k němu. Otočila se na bok a ruku položila na jeho hruď.

On ji svou rukou objal a víc si ji k sobě přitiskl. Propletl si s ní prsty a hlavu sklonil k jejím vlasům. Zhluboka se nadechl a nasál do sebe její vůni. Ta vůně, její vůně, byla pro něj neodolatelná, nemohl se jí nabažit. Ještě stihl dát Květince pusu do vlasů, než ho přerušila z jeho rozjímání.

„Alexi, co se stalo a kde to jsem?" Zeptala se ve chvíli, kdy si užívali přítomnost jeden druhého.

„Květinko, omdlela si a já tě vzal k sobě domů. Bál jsem se o tebe a takhle se o tebe můžu starat. Nemusíš se bát, tady si u mě, v bezpečí. Jo?" Vysvětlil jí ve zkratce, co se stalo a proč byla u něj. To považoval za tu lehčí část.

„A co tví rodiče, nebudou se zlobit, že si mě vzal k vám? Já," Odmlčela se a po chvilce pokračovala. „nechci vám tady překážet." Cítila se s ním příjemně a v bezpečí. Vlčkova přítomnost ji uklidňovala. Byl to takový zvláštní pocit, hezky zvláštní. Srdce jí bilo jako splašené a ona cítila, že to, že s ním byla, právě teď a právě tady, bylo správné.

„Nemusíš mít obavy jsou nadšení, že tě konečně poznají. Si tady vítána, jasný? Takže, nechci slyšet žádné řeči o překážení nebo něčem podobném." Jen tiše přikývla na souhlas a dál se v tichu objímali. Alex si užíval její blízkost, byl to pro něj nepopsatelný pocit. Jakoby mu už v životě, nic nechybělo. Jakoby všechno zapadlo na své místo, prostě tam kam mělo.

„Alexi, je mi s tebou moc hezky a nechci kazit naší hezkou chvilku, ale chci se tě na něco zeptat. Můžu?" Nejistě se na něj podívala a Vlček s jemným úsměvem, přikývl na souhlas. „Pamatuješ, jak si před nedávnem mluvil o vašem rodinném lékaři?" Alex znovu jen přikývl a poslouchal dál. „Platí ještě to, že bys mě k němu zavedl? Já," Odmlčela se. „už nějakou dobu se necítím dobře a začínám mít opravdu strach." Dopověděla a čekala jestli si to náhodou už nerozmyslel. Přešla už nějaká ta chvíle a stále nic neříkal. Jen se na ni nervózně díval a ona z jeho výrazu, začala být dost neklidná.

Alex se odhodlával k tomu, aby ji všechno řekl. Jen neměl ani tušení, jak by ji to měl říct. Jeho Květinka chtěla vstát, ale on si ji pohotově stáhl zpět, na svou hruď a pevně ji objal.

„Květinko, nevím jak ti to říct, tak to prostě řeknu. Hlavně mě prosím nezabij." Řekl s nevinným výrazem ve tváři a nejistým hlasem pokračoval. „Když jsem tě sem vezl, volal jsem rodičům. Řekl jsem jim, co se stalo a taky, aby zavolali lékaře. Ten samozřejmě přišel a prohlédl tě, když si byla v bezvědomí. Neboj, my všichni jsme byli na chodbě, nikdo z nás neviděl nic, co by neměl." Pohotově ji ujistil, protože vypadala polekaně a pokračoval dál. „Květinko, přečetl si tvoji zdravotní kartu. Řekl, že si v pořádku, ale ty prášky musíš přestat brát, kvůli nim je ti špatně. " Dopověděl a čekal na její reakci. Zdála se být dost zmatená. Věděl, že jí bude muset povědět pravdu. Čím dřív ji to poví, tím líp. Hold nezbývalo mu nic jiného, než doufat, že když se jeho Květinka vše dozví, tak to pochopí a přijme.