Ztracená minulost

Kapitola 36

Kara se podívala na svou sestru a nechápala, co se to s ní děje. Vždyť nikdy nebyla taková, nebo byla a ona si to jen nevšimla? Její syn ji překvapil. Nečekala od něj, že by použil svůj Alfa hlas, ani netušila, že to vůbec umí. No musela uznat, že i ji, jako jeho matku to dost vyvedlo z míry. Neuměla si ani představit, co to udělalo se zbytkem osazenstva v domě.

„Annabeth, ty jsi se zbláznila? Takhle urazit mou budoucí snachu a tvou budoucí Lunu. Můžeš být ráda, že tě Alex nevykázal hned! Protože, jako příští Alfa smečky, jak i sama dobře znáš, na to má plné právo!" Řekla rozhořčeně, protože nechápala, na co její sestra myslela, když se takhle vyjadřovala o Jessie. Chtěla ji ještě něco říct, no přerušil ji její druh, který se nečekaně objevil ve dveřích kuchyně.

„Ne má Luno, ona se nezbláznila. Vždy takhle jednala s lidmi, jen ty jsi si to nevšímala." Řekl něžným hlasem ke své družce a pak stočil svůj pohled směrem k Annabeth. „A ty!" Důrazně ukázal prstem na švagrovou. „To, co řekl můj syn a tvůj budoucí Alfa platí. Doteď tě chránilo to, že jsi sestra mé ženy a Luny mé smečky. Ale od teď, už tě nechrání nic. Ještě jeden takový výstup s kýmkoliv ve smečce a já nebudu čekat, až tě vykáže Alex! A udělám to sám! Rozuměli jsme si?!" Zeptal se jí ostře a ona jen vyděšeně přikývla. Pak se s něhou podíval na svou spřízněnou duší a přistoupil k ní blíž. „Má Luno, půjdeme spát. Zítra je velký den a potřebujeme mnoho energie." Pověděl ji zastřeným hlasem a přitom jí nabídl svou ruku, kterou ona vzápětí přijala. Jeho družka se postavila ze židle, na které doposud seděla a s úsměvem se rozešla se svým Alfou.

Když společně procházeli chodbou, ještě Jared všem přítomným oznámil, že je čas jít spát, aby měli sílu na nastávající úplněk. A pak se už společně se svou manželkou pobrali do své ložnice, kde měl v plánu s ní dělat dost nemravní věci.

Jessie nechápala, co přesně se dole stalo, ale jedno pochopila. A to bylo to, že podle některých členů smečky, nebyla dost dobrá pro jejich příštího Alfu. Částečně jejich názor sdílela. Taky si myslí, že k Alexovi by se hodila lépe postavena vlkodlačice, než je ona.

Ona neměla rodinu, ani původ, vlastně nic, čím by mohla, jakkoliv do smečky přispět a i tak ji přijali, jako budoucí Lunu. I když doteď, ještě ani pořádně netuší, co všechno post Luny smečky obnáší. Je toho, ještě spousta, co si musí osvojit, pomyslela si.

Někdy měla pocit, jako právě teď, že by měla zmizet z Alexova života, aby jsi mohl najít ke svému postavení lépe vhodnou vlkodlačici. No nevěděla, jestli by to odloučení, od něj přežila. Z jejího přemýšlení ji vytrhl Vlček, když ji zničehonic políbil.

Alex si všiml, že jeho Květinku ranilo to, co pověděla jeho střelená teta. A přesně v tu chvíli věděl, co se jí honilo hlavou. Nemohl dopustit, aby se tím trápila. Ne před svou první proměnou.

Jakmile se ocitli ve svém pokoji, nečekal a hned se jí vrhl na její rty. Pomalu, bez toho, aby přerušil jejích polibek ji položil do postele, kde ji následně zalehl.

„Nikdy mě nesmíš opustit." Pronesl zkroušeně a hluboce se jí zadíval do očí. „Nepřežil bych bez tebe ani den. Rozumíš?" Řekl s obavou v hlase. Věděl, že to, co pronesla jeho teta, ji zasáhlo. Cítil to. Nemohl dovolit, aby co i jen uvažovala nad tím, že by mu zmizela ze života. To pouto, co je mezi nimi, by je oba dva pomalu dohnalo k šílenství.

„Toho se bát jakživ nemusíš." Usmála se na něj. „Nikdy bych tě nedokázala takhle opustit. A teď už vůbec ne." Přitom, jak mu to říkala, dívala se mu zpříma do očí a vzápětí mu jeho vášnivý polibek oplatila. Nedokázala by ho opustit. Uvědomila si to ve chvíli, kdy jsi představila situaci, kde by měla žít bez něj.