Ztracená minulost

Kapitola 26

Jessie, seděla na židli v kuchyni a nepřítomně, hleděla do dáli. Snažila se, utřídit si své myšlenky, protože jich v hlavě právě teď, měla o poznání víc, než předtím. Už je to asi deset minut, co se jí prvně, ozval hlas její vlčice a ona ji dokonce i rozuměla, co říkala. Ale z nějakého důvodu, ji ještě její vlčice neslyšela. Aspoň si to myslela, protože ji vůbec neodpovídala, jen mluvila.

Alex, si pozorně prohlížel svou družku. Byl moc rád, že stihl zareagovat dřív, než by si pádem ze židle ublížila. Už nějakou chvíli, nemluví. Od toho skoro pádu, jen sedí na židli a tváří se, jakoby přemýšlela.

Nero mu říkal, že se nemá bát. Prý, slyší svou družku, z čeho byl nesmírně nadšený a dával mu to patřičně najevo, jen ještě nejsou obě na stejné vlně. Prý, ji zatím její vlčice neodpovídá. Otec mu řekl, že všechno bude v pořádku, jen ať ji teď nechá být. Prý věří, že jsi s tím sama poradí. No bude jim muset věřit, i tak mu nezbývá nic jiného, než čekat.

Jessie se zhluboka nadechla a v hlavě zařvala tak silně, že kdyby ten řev, co spustila, byl vyjádřený normálně, asi by všichni, co byli v tu chvíli na blízku, ohluchli.

„Můžeš, už prosím sklapnout a vnímat mě?! Aspoň na chvíli. Bylo by fajn se poznat, nemyslíš?!" Doufala, že díky tomu řvaní, co spustila, upoutá její pozornost. Chápala ji, celých deset let, nemohla z nikým mluvit. Jenže teď, ji to připadalo tak, jakoby to všechno chtěla doběhnout najednou.

Zničehonic, v její hlavě zavládlo ticho. Neslyšela nic jiné, než své vlastní myšlenky. Byla to pro ni, aspoň na chvíli, úleva. Tím, že její vlčice utichla, zjistila, že ji slyší, jen se asi nechala trochu víc unést. Jessie neváhala a pokusila se na ni začít mluvit.

„Ahoj, já jsem Jessie a ty?" Řekla jí něžným hlasem. Nechtěla, aby z ní její vlastní vlčice, měla strach. Když ji neodpověděla, tak mluvila dál. „Nemusíš se bát mluvit. Ráda tě uslyším a ráda si z tebou budu povídat. Dlouho jsem o tobě nevěděla. V době, kdy jsme spolu mluvili naposled, jsem byla ještě malé děvčátko. A lékaři mě přesvědčili, že nejsi skutečná. Omlouvám se, že jsem jim uvěřila. Ode dne, kdy jsem se dozvěděla pravdu, jsem toužila tě poznat. Celý ten čas, jsem doufala, že my tu zradu vůči tobě odpustíš a přijmeš mě, jako svou druhou polovinu. Pokud to bude nad tvé síly, pochopím to a věř, že se na tebe, vůbec nebudu zlobit. Ještě tě vlastně, ani neznám, no věř nebo ne, mám tě ráda." Dopověděla s nadějí v hlase a doufala, že s ní začne mluvit. A taky, že ji dokáže odpustit. Je to sice jen pár dní, co se dozvěděla, kým ve skutečnosti je. No od té doby, co to ví se připravovala na den, kdy ji konečně uslyší. A hlavně na to, jak se jí omluví. Jen doufala, že ji její omluva bude stačit. Ve chvíli, kdy už začala ztrácet naději, že se jí ozve, zaslechla její hlas. Byl tak laskavý, něžný a pro ni tak uklidňující, že tomu nemohla zpočátku ani uvěřit.

„Ahoj, já jsem Tara. Já,... omlouvám se. Netušila jsem, že mě slyšíš. Jinak bych určitě, tak neřvala. Prosím, už mě nenechávej samotnou." Řekla doufajíc, že už bude po těch letech konečně volná. Dlouhá léta, byla sama. Několikrát, z toho málem zešílela. No díky naději, že se to jednou změní, vytrvala. A v tu chvíli, kdy ucítila svého druha, jakoby do ní vešla nová síla, o které ani netušila, že ji vůbec má.

Alex netušil, co se v jeho Květince, právě odehrává, ale podle toho, že se jí zklidnil dech, se dovtípil, že jsou obě na dobré cestě. Nero mu v hlavě stále řval, že ji slyší. Nemohl se už dočkat, až bude běhat po lese, se svou družkou. Alex ho chápal, ale taky věděl, že na to běhání po lese, si bude muset ještě chvíli počkat. Prozatím, byl nadšený z toho, že jeho spřízněná duše, bude po zdravotní stránce, v tom nejlepším pořádku.