Ztracená minulost

Kapitola 11

Konečně mohl jít domů. Dnes neměl trénink, takže měl celé odpoledne volno. Doufal, že se jeho táta už vrátil, měl na něj spoustu otázek. Právě vycházel ze školy a v odraze skleněných dveří viděl Ryana, jak se na něco připravuje. Šel stále dál, jakoby nic. V tom jeho úžasný kámoš vyskočil, ale nepočítal s tím, že ho Alex zahlédl. Ten stihl na poslední chvíli uskočit a Ryan přes něj přeletěl, jak nějaká vlaštovka. Na konec skončil rozpláclý na zemi. Bylo to k popukání, Alex se řehtal, jak pominutý a nebyl sám. Ryan z trucu, zůstal ještě chvíli natažený na zemi, jak žížala.

„No, snad mi pomůžeš na nohy, když už si mě dostal do téhle polohy!" Zeptal se s tónem, jakoby za tu komickou vložku mohl on. Alex se jen usmál a přemýšlel, kdy ho už ta puberta konečně pustí. Nemohl uvěřit, že před nedávnem oslavil jeho kámoš jednadvacáté narozeniny a pořád se chová, jako třináctiletý.

„Hele brácho, já ti nechtěl skákat po zádech, jako nějakej  opičák. Příště si to rozmyslíš, doufám. Snad si se poučil." Dodal se smíchem, když ho tahal na nohy. Ryan se postavil a z rošťáckým pohledem, se mu zahleděl přímo do očí. Co Alexe rozesmálo ještě víc.

„Jo poučil, neboj. Už to nebudu dělat nikde, kde bys mě v odraze viděl." Podotkl Ryan s úsměvem od ucha k uchu. Vůbec nechápal, že si nevšiml, ten odraz ve dveřích. Musel nad sebou pokroutit hlavou, že udělal takovou začátečnickou chybu.

„Tak jsem to nemyslel, ale jak myslíš. Je to na tobě." Alex doufal, že ho ty srandičky jednou přejdou. No podle toho jak ho znal věděl, že to tak brzo, určitě nebude.

„Poslyš brácho, máme volné odpoledne. Co podniknem? Pár nápadů bych měl." Ryan se usmíval jako sluníčko na hnoji a netrpělivě čekal na Alexovu odpověď.

„Sakra Ryane! S holkami jsem skončil, snažím se o Jessie. To snad víš, ne? Kolikrát ti to ještě musím říkat, abys to pochopil !!! A jinak musím domů, táta by tam už měl být a já s ním potřebuju mluvit." Utrhl se na něj. Normálně ho nasral, právě teď by ho nejraději nakopal do prdele.

„Kdo tady mluvil o holkách? Já, si chtěl jít zahrát bowling. Taky si to nechci komplikovat s Rinou. Tak jo, běž domů chápu to a zítra mi snad řekneš, co si se dozvěděl." Uculoval se jak neviňátko. Ten kluk ho snad vytočil schválně, pomyslel si Alex. A to si říká kamarád.

„Ryane promiň, nechtěl jsem na tebe tak vyběhnout. Prostě, mám toho v hlavě moc a nenapadlo mě, že bys to všechno s Rinou, bral tak vážně. Opravdu se omlouvám a jsem rád, že si našel svou Lunu." Řekl Alex upřímně a díval se mu zpříma do očí. Doufal, že ho pochopí a nebude na něj naštvaný.

„Brácho to je v poho, já to chápu. Je těžký uvěřit, že já, co jsem donedávna naháněl každou sukni, teď toužím jen po jediný." Byli na tom stejně, taky to všechno utnul, když našel Jessie. Byli si podobní víc, než si myslel.

„Jsme na tom stejně Ryane, taky to tak mám. Hele, co kdybychom je pozvali zítra na trénink? Co říkáš? Ty tu svou a já tu svou." Už se těšil na to, až ji to zítra nadhodí. Byl by moc rád, kdyby ji zahlédl v hledišti.

„Jo, to je super nápad, taky jsem nad tím uvažoval. Dobře, tak zítra ráno se vidíme. Teď už běž, nebo ti ten táta zase někam frnkne. Zatím čus!" Křikl Ryan mezitím co odcházel. Alex tam zůstal stát, jako solný sloup, zatímco Ryan nasedal ke Chrisovi do auta. Když se Alex vzpamatoval, křikl svým kámošům ještě na pozdrav a pak taky nasedl do svého Jeepu a vyrazil domů. Po cestě mluvil s Nerem o tom, co všechno by chtěl probrat s tátou. Nero byl ze všeho dost nervózní. Hlavně z toho, že se nemohl napojit na svou družku. Byl už z celé té situace zoufalý a spoléhal na to, že to Alfa vyřeší. Alex cítil, že měl Nero strach a věřil, že ho jeho táta uklidní, vlastně je oba. Po pár minutách zaparkoval před jeho domem, kde uviděl i tátovo auto. Byl šťastný, že se ho dočkali.

„Haló jsem doma! Je tady někdo?" Křikl ode dveří, jak to bylo u něj zvykem. Ozval se mu jak táta, tak i máma.

„Tati, konečně si doma. Potřebuju s vámi oběma, probrat něco hodně důležitého." S úlevou to na něj vybafl, jen co ho uviděl.

Otec se zasmál, nad příchodem svého syna a pevně ho objal. Byl pryč jen pár dnů, ale jeho rodina mu i tak moc chyběla. Když se přivítali, otec si sedl na pohovku a se zájmem čekal, co tak neodkladného mu jeho syn potřeboval říct.

„Tak synku povídej. Co je tak důležitého? Posloucháme tě." Řekl táta a mamka se posadila vedle něj. Oba tiše seděli a čekali co jim chtěl jejich syn sdělit. Alex se po chvíli odhodlal a začal povídat.

„Tak jo, našli jsme naši spřízněnou duši, mojí a Nerovu. Jmenuje se Jessie Rains a přestoupila k nám do druháku. Znám ji od pondělního rána." Máma se usmívala, jak sluníčko. Alex si byl zcela jistý, že si už představovala svatbu a vnoučata. Nad tou představou, se sám musel pousmát.

„Jste si oba jistý?" Zeptal se otec a nevěřícně si prohlížel svého syna. „Pokud ano, tak to gratulujeme a už se těšíme, až ji poznáme." Zeširoka se na něj usmál a máma se k němu přidala.

„Jo, jistý si jsme, ale něco je u ní špatně. Protože ona ani neví, že by měla mít v sobě nějakého vlka. Nero cítí její vlčici, ale velmi slabě. Nemůže se k ní dostat. Říkal, že jakoby tam byla i nebyla. Co to znamená?" Oba se tvářily zamyšleně a otec se přitom mírně zamračil. Alex netrpělivě čekal, než některý z rodičů promluví. Nakonec se slova ujala jeho máma.

„Broučku, poptej se jí na minulost. Řekni jí naší pověst, ale hlavně pokud možno, přiveď ji za námi. Ať si s ní promluvíme." Řekla máma a usmívala se na něj. Nebyla si jistá co se děje, ale manžel ji v myšlenkách řekl, že to proberou, až budou sami. Ona pochopila, že nechtěl mluvit před nimi, aby nevyděsil, jak jejich syna, tak i Nera.

„Máma má pravdu. Musíš o ní zjistit, co nejvíc. Jen tak zjistíme, co se děje. Jinak to nepůjde. Když tak ji prohlédne smečkový lékař, ale bez informací se nepohneme. Hlavně se oba uklidněte, všechno bude v pořádku." Usmál se na něj povzbudivě. Alexův táta navenek vypadal klidně a vyrovnaně. Nemohl před synem ukázat nejistotu, která v něm právě hlodala. Něco takového ještě neslyšel, že by někdo z vlkodlaků nevěděl o svém vlkovy. Měl v plánu se na to zeptat smečkového lékaře, ale až když bude vědět víc. Jen doufal, že ty dva aspoň trochu uklidnil, aby nezačali vyšilovat.

Alex si ještě chvíli povídal z rodiči o škole a trénincích. Jeho otec byl zvědavý, co za těch pár dnů zameškal z jeho života. Po večeři se Alex odebral do svého pokoje. Dal si sprchu a pak už jen v boxerkách, zalehl do postele. Venku už svítil měsíc, když ležel ve své pohodlné postýlce a zamyšleně koukal přes okno. Na obloze svítily hvězdy a on si představoval, jak by to bylo krásné, kdyby vedle něj právě teď ležela jeho Květinka. Společně by pozorovali noční oblohu a hledali souhvězdí. Neustále nad ní přemýšlel a zvažoval, jak ji co nejlépe vysvětlit, kdo doopravdy je a kým se v budoucnu stane. Nechtěl, aby se zbytečně polekala, ale tuhle situaci musel vyřešit, co nejdřív. Nakonec přišel k závěru, že ať udělá cokoliv, bude to dělat pozvolna. Připraví ji na to postupně. Nejdřív, ji v pátek řekne jejich pověst. Pak se poptá na její minulost a potom ji seznámí s jeho rodiči i s Nerem. Přitom jak přemýšlel si ani neuvědomil, kdy se propadl do říše snů.