Ztracená minulost

Kapitola 10

Konečně měla po přednáškách, teď už jenom čekala na Rinu jestli se k ní doplazí. Jessie se cítila, den ode dne unavenější. Připisovala to možné změně prostředí. Ještě, že nedělala žádný sport, to by už nedala. Trochu se zamýšlela a její úžasná kámoška, koza jedna, zase na ni vybafla. No Jessie nadskočila, jak opička na gumičce a samozřejmě, že taky zapištěla, jak potrefená husa. Byla to zajímavá kombinace.

„Ty mě chceš vážně zabít, viď? Vždyť mé srdce mi za chvíli vyletí do stratosféry, když takhle budeš pokračovat." Smála se s ní a snažila se uklidnit, své už tak zmožené srdíčko. Jakoby nestačilo, že ji bije jak splašené při Alexovi. Konečně popadla dech a pořádně se postavila.

„Zabít tě to ne, jen probrat s agónie. Pojď, půjdeme na tu zmrzku a já platím. Ber to jako omluvu za ten přepad." Zasmála se Rina, chytla ji za ruku a už ji za sebou táhla, jak nějaký lodní kufr.

Pomalu vykročili směr kavárna, obrazně řečeno. Pro Jessie to byl spíš sprint. Když tam dorazili, usadili se ke stolu a objednali si zmrzlinu podle své chuti. Mezi tím se Jessie snažila zklidnit svůj dech, po tom sprintu co právě podnikly. Začali si spolu povídat a mezi tím, obsluha přinesla jejich objednávku. Čokoládová zmrzlina, jak ona ji miluje.

„Jessie, máš sourozence? Už dlouho se tě chci na to zeptat." Jessie čekala otázky tohohle tipu, ale nemohla říct, že by se ji na ně snadno odpovídalo. To, ale Rina netušila, když se začala ptát.

„Ne, nemám ani sourozence, ani rodiče. Do nedávna, jsem žila v dětském domově, asi dvě hodiny odsud." Rina zůstala zaražená, nečekala takovou odpověď. Nevěděla jestli je vhodné ptát se ji dál, ale zvědavost nad ní zvítězila.

„To je mi líto, ale pamatuješ si je nebo ne?" Jessie se jen smutně usmála a přemýšlela, jak jí to vysvětlit. Po chvíli se rozhodla, že jí řekne všechno tak, jak to poznala ona.

„Ne, nepamatuji si je. Podle toho, co je v mých spisech, tak to bylo asi takhle. Měla jsem asi tři roky, když lidi, se kterými jsem jela v autě, měli nehodu. Měla jsem štěstí, protože jako jediná jsem tu nehodu přežila. Podle všeho, ti lidi nebyli mí rodiče, ale z nějakého důvodu, měli v autě můj rodný list. Podle rodného listu, ale nic nezjistili, ani rodiče nedohledali a já skončila v dětském domově." Tak to bylo dlouhý, tak najednou, ale zvládla to. Byla na sebe pyšná, zatím se nesesypala.

„A to tě nikdo neadoptoval? Vždyť si byla ještě malinká, měla si mít šanci, ne?" Šanci ano, štěstí ne, pomyslela si Jessie. Nerada na to období vzpomíná. Tehdy byla moc šťastná, že taky bude mít svoji rodinu. Byla ještě naivní malé dítě, ale nic netrvá věčně a její sny o šťastné rodině se rozplynuli, jak pára nad hrncem.

„Jo, když mi bylo asi sedm let, vzali si mě, zatím na zkoušku jedni manželé. Zpočátku bylo všechno v pohodě, ale pak přišel chlast. Mlátili se mezi sebou, jako psy. Asi po dvou měsících, někdo se sousedů zavolal policii. Ti přišli i se sociální pracovnicí, která mě hned odvedla zpět do dětského domova." Usmála se na svou kámošku i přes slzy, které se jí tlačily do očí a čekala, na co se ji ještě zeptá.

„Já si to neumím ani představit, ale v tom domově si měla kámošky nebo ne?" Ach jo, povzdechla si. Zrovna tuto část, by nejraději ze svého života vymazala. Byl to právě ten okamžik, kdy ztratila i to málo, co do té doby měla. Slzy se jí stále tlačili do očí a ona začala mít problém je zamrkávat.

„Jo, měla asi do mých deseti let. Pak jsem zničehonic, začala mluvit sama se sebou. Vychovatelkám se to nelíbilo a tak mě poslali k psychologovi. Ten mi dal nějaké prášky, které beru do teď. Jsem z prostředí, ve kterém mě spíš nenáviděli. Proto jsem dělala, co jsem mohla, abych dosáhla na stipendium a mohla se osamostatnit. Díky stípku, můžu žít tady a chodit na mojí vysněnou Univerzitu. Můžu konečně žít svůj nový život s novými přáteli, doufám." Když to dopověděla, neskutečně se ji ulevilo. Stále se cítila před Rinou, jako podvodník, protože ji tajila svou minulost. Vždy, když se na něco nevědomky zeptala, tak ona pohotově změnila téma. Teď už ví o ní všechno a ona bude teď jen doufat, že ji nezavrhne, tak jak to udělali ostatní.

„Je mi opravdu moc líto, co všechno jsi si musela prožít. Já si vůbec neumím představit, kolik síly tě to muselo stát, aby si mi to všechno řekla. Bože, kolik bolesti jsi si musela za tak krátký život prožít. Jsi moc odvážná a silná i když si to asi nemyslíš. Věř mi odteď, už bude všechno v pořádku. Nevadí, že nemáš rodinu. Máš mě a když budeš chtít seznámím tě s mojí, ale upozorňuji tě, mám dva bráchy a jsou šílení, opravdu jsou. Rodiče jsou v pohodě, prostě rodiče." Řekla to tak rychle, že to Jessie nestíhala pobírat. Slzy už nedokázala zastavit, pomalu si našli cestu přes okraj a ona je nechala volně téct.

„Opravdu se se mnou, budeš dál přátelit i potom co jsem ti právě o sobě řekla?" Zeptala se přes slzy, ani nevěděla, jestli ji vůbec rozuměla. No na odpověď i tak netrpělivě čekala.

„Si piš, jsme kámošky, na život a na smrt! Ne, teď vážně, mám tě moc ráda a to co si mi právě teď řekla, není důvod tě opustit, jo? Slibuji, že to všechno bude jen mezi námi. Pokud to ty nepovíš, ode mě se to nikdo nedozví." Rina doufala, že jí aspoň trochu uklidnila. Vstala ze svého místa a objala ji. Tiskla ji pevně ve svém náručí, dokud ji nepřestali téct slzy.

Jessie nemohla uvěřit, že by ji někdo přijal, takovou jaká doopravdy byla. Doufala v to, ale nevěřila.

„Děkuju, tak moc jsem se bála ti to říct. Mám tě moc ráda." Tím byla debata o její neexistující rodině, úspěšně ukončena. Po delší chvíli se uklidnila. Úplně změnily téma a ona byla spokojená, že jejich rozhovor, měl šťastný konec. Ještě spolu chvílí kecali o klucích, Jessie o Alexovi a Rina o Ryanovi. Byla tak šťastná, že našla konečně opravdovou kamarádku. Kámošku, které může říct cokoliv a neodsoudí ji. Konečně měla i ona člověka, kterému na ní záleží. Asi o dvě hodiny později, se rozloučily s tím, že se uvidí ráno a každá šla svou cestou domů. Pomalu začalo zacházet sluníčko a Jessie byla na cestě do svého malého království. Po celou cestu ji neopustil úsměv, který se jí usadil ve tváři. Byla si jistá, že dnes bude usínat neskutečně šťastná.