Ztracená minulost

Kapitola 43

Vlkodlačí král Rafael Montez Romero, vstoupil do sálu plného jeho vlkodlačích lidí. Rok, co rok se těšil na vánoční ples, protože jindy neměli možnost, se všichni sejít. Byl nadšený z toho, že se jeho druh, v této krajině, tak hezky rozrůstá.

Pohlédl na své tři syny, kteří se mu v mnoha ohledech podobaly. A ne jen to. Z jeho vzhledu zdědily snad vše, co jen bylo možné. Všichni byli statný, vysoký a dost inteligentní na to, aby mohli, kdykoliv zasednout na královský trůn, obrazně řečeno.

Bylo mu moc líto, že dcerka, kterou měl se svou spřízněnou duší, nepřežila tak, jako její máma. Bohužel obě dvě zemřeli při porodu. Moc rád by viděl, jak by vypadala, počas toho, jak by vyrůstala. Na koho z nich by se podobala. V té době, když se to stalo málem zešílel. Naštěstí měl svou královnu a své tři syny.

Počas toho, jak vítal hosty na vánočním plese, který každoročně pořádal, zahlédl, jak se Ian, jeho nejstarší syn, baví s příštím Alfou od Blacků. Vedle něj stála moc krásná dívka, která se neskutečně podobala na jeho spřízněnou duši, kterou ztratil před dvaceti lety.

Zničehonic, po tom, co se té dívce zahleděl do jejích modrých očí, ho zasáhla neviditelná síla, která prostoupila celé jeho tělo a zastavila se mu v srdci. Okamžitě věděl, co to znamená a nechápal, jak je to možné.

Rodičovské pouto nikdy nelže. Je to volání krve, které nelze obelhat. Ne, když je rodič i dítě v jedné místnosti. Vlkodlak by své dítě poznal mezi miliardou dětí. I kdyby ho nikdy předtím neviděl, co byl právě tenhle případ.

Jessie s Alexem si povídali s Vlkodlačím princem jménem Ian, který byl shodou okolností i Alexův dobrý přítel. Bylo mu pětadvacet let a byl moc pohledný. Alex ji říkal, že se dost podobá svému otci, no prý se mu podobají i ostatní jeho bratři, svým způsobem.

Byla už dost unavená a začala se rozhlížet, kde by si mohla na chvíli sednout, když v tom spatřila muže, který jakoby ji přímo hypnotizoval. Když se mu zahleděla do jeho očí, měla pocit, jakoby ho znala celý život, ale přitom si byla jistá, že ho nikdy neviděla.

Natiskla se víc na Alexe a pevně mu stiskla ruku. Dívala se na osobu, která se k nim nezadržitelně blížila. Ten muž, byl urostlý. Měl tmavě hnědé vlasy, modré oči, které ji ani na vteřinu nespustili z dohledu. Její srdce se jí najednou neskutečně rozbušilo a ona netušila proč.

„Alexi, něco se se mnou děje." Řekla nejistě a pohlédla mu do očí. Byla nervózní, ale ne vyděšená. Z nějakého důvodu věděla, že ten muž, co se k nim blíží, ji neublíží.

Alex přerušil svůj rozhovor s Ianem a nechápavě pohlédl na svou Květinku, která se mu zničehonic choulila v náručí. Nevěděl přesně, co se s ní děje, ale ty zmatené emoce, které z ní sálaly, cítil dokonale. Všiml si, že se k nim blíží král vlkodlaků a ten jeho výraz ve tváři, se mu zdál být divný.

„Elizabeth, si to ty? Proboha, jak je to možné?" Zeptal se nevěřícně. Elizabeth, tak se měla jmenovat jeho dcerka. S láskou pohlédl na dívku před sebou a nemohl uvěřit, že žije. Nechápal, koho to pak pohřbili s jeho spřízněnou duší. A proč mu tvrdili, že zemřela, když tu teď stojí před ním, živá a zdravá.

„Ne pane, tohle je moje spřízněná duše, Jessie Rains." Odpověděl za ní Alex. Nechápavě pohledem přeskakoval z krále, na svou Květinku a něco mu říkalo, že se mezi nimi děje něco, o čem on nemá sebemenší tušení. V tom se k nim připojil Jared s Karou a Alex byl nesmírně rád, že k nim rodiče přispěchali. Následně se přidali i Ryan s Rinou a jeho rodiče.

„Jessie, tak takové jméno ti dali? Pojď dítě, musíme si spolu promluvit." Pronesl s vážností v hlase a pohlédl na všechny přítomné, i na svého syna. Pak jim všem řekl, aby ho následovali a pomalu se přesunuli do místnosti, která sousedila se sálem, kde se pořádal ples.