Ztracená minulost

Kapitola 12

Právě dorazila ke škole, nic nedělala, ale byla zadýchaná, jako kdyby uběhla maratón. Možná trošku přeháněla, ale i tak si raději sedla. Už to začalo být pravidlem, že když ráno vstávala, trvalo jí to třikrát déle, než obvykle. Nechápala co se to s ní dělo. V poslední době, byla neustále unavená.

„Ahoj Květinko, jakpak ses mi vyspinkala?" Nechápavě na něj pohlédla a přemýšlela, jestli si z ní náhodou nedělá legraci. Dnes ráno se zděsila, když se viděla v zrcadle. Vypadala jako mumie i ta by byla teď oproti ní hezčí. Zajímalo by jí, jestlipak v noci neoslepl, když se ji nelekl. „Sakra!" Zařvala si pro sebe, když si ho prohlížela. Jak může Alex po ránu vypadat tak zatraceně dobře, vrtalo jí hlavou.

„Ahoj Alexi, no moc dobře jsem se nevyspala. Poslední dobou, jsem stále unavená a nevím proč." Ani nevěděla proč mu to říkala, ale udělala to spontánně.

„Trvá tvá únava dlouho? Nebo ji máš jen teď." Po jeho otázce si připadala, jako u výslechu. Chtěla mu na to něco uštěpačného říct, ale zarazila se. Uvědomila si, že on nemohl za to, že byla unavená a z toho nevrlá. Nechtěla být na něj nepříjemná. Jen se zajímal a na tom přece, nebylo nic zlého.

„Asi od úterý a stále se to zhoršuje. Bude to asi nějaká viróza, nebo jsem alergická na tebe?" Zamyslela se nad tím, jestli alergie na člověka vůbec existuje. 

Alex se na ni naoko polekaně podíval.

„No to doufám ne, ale co takhle lékař? Jednoho znám, je to náš rodinný lékař. Tak pokud budeš chtít, zavolám mu." Alex měl o ní starost. Nechtěl, aby byla nemocná a doufal, že jeho nabídku na lékaře neodmítne.

„Slibuji, že pokud se to nezlepší do konce týdne, tak tvoji nabídku, přijmu všemi deseti." Měla v plánu najít si lékaře. Věděla, že jí docházejí prášky a bude potřebovat předepsat nové. Přemýšlela, že by nebylo špatné, najít si lékaře přes Alexe. Aspoň by byl ověřený, pomyslela si.

„Beru tě za slovo, Květinko. No a kde máme zbytek týmu, nějak se jim asi nechce z postele." To by ji taky zajímalo, ale už se aspoň přestal ptát, rozčiloval ji tím. Nebylo ji dobře a takové otázky ji dokázali v tomhle stavu vytočit.

„Počkej napíšu Rině, kde tak dlouho vězí. Včera já a dnes ona. Jo a kde je Ryan?" Nevěděla najít mobil, nějakou záhadou, vždy když ho potřebovala, byl někde zapadlý.

„Máte to na střídačku. Podívej už jdou! Copak jste zaspali nebo co?" Křikl na ně Alex a čekal, co kloudného z nich vypadne. Když přicházeli všiml si, že Ryan vypadal spokojeně, ale za to Rina se mu zdála být značně v rozpacích.

„Čus brácho, neuvěříš co se mi stalo. No představ si, že tátovi kleklo auto. Už zase. Musela mě sem hodit máma a Rinu jsme vzali po cestě." Řekl Ryan pohotově a byl přitom vysmátý jak lečo. Alex se usmál a řekl si, že jeho kámoš je snad opravdu zamilovaný.

„Dobré ráno všem, já se přiznávám. Já jsem zaspala. Byla jsem v polovině cesty sem a zastavilo u mě červené auto. Já se tak lekla, ale pak vylezl Ryan, že mě z mámou vezmou. No odmítni to!" Ti dva byli fakt komická dvojka. Řekla si Jessie, když se nemohla přestat smát. Díky těm dvěma se jí zlepšila nálada.

„No lidi nechci být zlá, ale už musíme jít, škola volá. Tak na obědě? Přijdete, viď?" Zeptala se Jessie a smutně koukala na Alexe. Nedočkavě čekala na jeho odpověď.

„To víte, že jo! My bychom vás nezklamali. Tak o přestávce holky! Pa Květinko." Alex se na ni usmál a prstem ji cvrnknul do nosu. Jednou ji z toho kluka střelí srdce, pomyslela si. Stačilo, aby se na ní jen podíval a její srdíčko bilo jako splašené.