Ztracená minulost

Kapitola 9

Po přednáškách, které byly záživné, jak dokumentární film opletení, si šli kluci do jídelny pro jídlo. Pak se společně vybrali ke starému dubu, kde už na ně čekali děvčata. Tak moc se těšil na svou Květinku, vždy když ji viděl, jeho srdce se rozbušilo, touhou být s ní. Cítil se šťastnější a živější. Nevěděl, jak přesně to popsat, prostě se s ní cítil úžasně.

„Brácho, teď mi řekni pravdu. Tobě se Rina líbí, nebo si s ní chceš jen pohrát? Protože pokud to s ní nemyslíš vážně, tak ji radši nech být." Čekal co mu odpoví. Ryan se chvíli zamýšlel a pak spustil.

„Brácho, já ti nevím. Víš, že jsem se narodil, jako normální vlkodlak. Tak jako mnoho z naší smečky. Nejsem Alfa jako ty a na spřízněnou duši, jako takovou mohu zapomenout. I vy Alfy, máte velké štěstí, když najdete svou Lunu. Pro nás obyčejné vlkodlaky, je to zcela nemožné. No to co cítím, když jsem s ní, se tomu dost podobá, aspoň myslím. Já, je mi líto, že jsem přišel na to, jak je Rina skvělá, až teď. Kdybych nebyl vůl a neposlouchal všechny ty kecy okolo, už dávno jsem s ní mohl být. Vždy se mi líbila. Teď to budu mít o to těžší, protože zná mou pověst na škole, ale budu se sakra snažit, ji získat! To mi věř, brácho! Zjistil jsem, že je mi s ní moc dobře. A chci, aby to pokračovalo. Vím, že je na to ještě brzo, ale ona je první, se kterou si umím představit budoucnost." Ryanovi se po tom dlouhém proslovu ulevilo. Teď už jen netrpělivě čekal, co mu na to poví jeho kámoš.

Alexovi, se svým přiznáním doslova vyrazil dech. Nevěřícně koukal na svého nejlepšího kámoše a nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Nepamatoval si, že by Ryan někdy takhle mluvil o nějaké dívce.

„No, to jsem od tebe nečekal, takovou zpověď. Obvykle toho na tohle téma moc nenamluvíš, ale jsem za tebe moc rád. Přeju ti to, taky jsi zasloužíš být šťastný i když si takový moula. Rina vypadá být hodná holka a jestli vám to spolu vyjde, tak já vám to budu jen přát." Konstatoval se smíchem. Byl moc rád, že to cítil takhle a přál mu štěstí. Taky mu spadl pořádný šutr ze srdce, že si s ní nezahrával.

„Alexi, ty jsi takový vůl a ještě k tomu korunovaný!" Křikl na něj se smíchem. Ryan byl moc rád, že mu to řekl a též byl moc šťastný, že ho v tom jeho kámoš podpořil. Moc mu na tom záleželo.

„Jo díky, za připomenutí, bez tebe bych na to náhodou zapomněl!" Řekl mu nazpět a už pozoroval svou Květinku, jak sedí a rozbaluje bagetu. Byla u toho tak krásná i když podle něj, byla nádherná u všeho co dělala.

„Ahoj holky a dobrou chuť!" Řekli najednou, jako by to měli nacvičený. No co, vypadalo to dost komicky.

Ryan si šel hned sednout, ke své vyvolené a on se šel usadit k té své.

„Ahoj Květinko, můžu k tobě doufám?" Zdvořile se jí zeptal a přemýšlel, co by asi udělal, kdyby ho vyhodila. Raději na to nechtěl ani pomyslet.

„No nazdar, už si tady zas?" Řekla mu to tak odměřeně, že se lekl a pak se začala smát. Měla tak krásný smích. Plácnul sebou vedle ní a začal si rozbalovat bagetu.

„Alexi ten příběh, kdy mi ho chceš odvyprávět? Moc se mi líbilo, jak si mluvil o spřízněných duších." Chtěla by to moc slyšet. Takové příběhy miluje. Bavilo ji fantasy, protože tam bylo možné úplně všechno. Můžete jít kam chcete, dělat co chcete, být s kým chcete a hlavně být kým chcete.

„Květinko, to chce víc času, než jen přestávku, ale můžeme se domluvit, na nějaké odpoledne. Rád ti tu pověst, co koluje v naší rodině, už od nepaměti, převyprávím. Co ty na to?" Zdála se mu trošku smutná, no pak se usmála. Nechce jí to vyprávět teď a tady. Chce s ní být sám a na klidném místě. Bude mít určitě spoustu otázek a on chce mít čas na to, aby ji mohl na ně odpovědět v klidu a ne ve spěchu.

„Dobře, ale dnes už mám něco v plánu s Rinou, tak když tak zítra? Co říkáš?" Sakra! Zařval si v duchu. Zítra měl mít trénink, který nemohl vynechat bez vážného důvodu.

„Zítra to nepůjde, je čtvrtek a to mám trénink a po něm jsem nepoužitelný. A co v pátek, to by bylo dost času?" Zeptal se nadšeně. Jeho Květinka se tvářila zamyšleně a on doufal, že bude souhlasit. Měli by dost času na její i na jeho otázky, které se ji chystal položit.

„Dobře platí, tak se budu těšit na pátek odpoledne. Jo, kde a kdy se sejdeme?" Ta nedočkavost z ní úplně sálala. Moc se těšila na ten příběh a taky na Alexovu společnost.

„Co tak po škole, mám pět přednášek a ty taky, viď? Tak tě počkám u skříňky, už se těším." Těšil se jak malý kluk o vánocích na dárky. Doufal, že se o jejím životě dozví víc.

„Odkud víš, jaký mám rozvrh?" Byla moc zvědavá, co ji na to odpoví. Měl až moc velký přehled o čase, který ona tráví ve škole.

„No jmenuju se přece Alex Black, ne?" Pro efekt se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „Prostě jsem se zeptal." Po tomhle vyprskla smíchy. No ještě, že už měla dojedeno, jinak by všechno skončilo na něm.

Pak spolu ještě chvíli mluvili o moc důležitých věcech. Prostě o tom, co je napadlo. Když měli všichni dojedeno, tak se zvedli a šli poslušně zpět do školy. Rozloučili se s tím, že se uvidí ráno a každý z nich pak zapadl do své učebny.