Ztracená minulost

Kapitola 28

Chvíli po tom, co její Vlček odešel do své učebny, ona pořád ještě stála na stejném místě a snažila se vzpamatovat z toho, co jí provedl. Cítila, jak jí hoří tváře a snažila se trochu uklidnit, své rozbouřené emoce, než vstoupí do místnosti, plné studentů.

Od úterý vlastně ve škole nebyla. Těch pár hodin předtím, než odpadla nepočítá. A když pak, konečně přijde, čeká ji hodina algebry. Byl to snad jediný předmět, který jí nešel. Alex se jí ho snažil o víkendu vysvětlit, no ne všechno pochopila.

Když cítila, že hořkost její tělo, konečně opustila, až tehdy se odvážila vstoupit do učebny. Měla sice ještě pár minut, než ji začne přednáška, no profesor, už byl na svém místě.

Jakmile vstoupila do místnosti, upoutala pozornost, nejen profesora, ale i studentů. Nesměle při vstupu všechny pozdravila a když přecházela ke svému místu, snažila se ignorovat, jejich zvědavé pohledy.

Naštěstí ve chvíli, kdy dosedla na svou židli, začala přednáška. A ona byla moc ráda, že všichni přesměrovali svou pozornost, na profesorův výklad.

Hned, jak opustil, i když ne z vlastní vůle, svou Květinku, musel spěchat na svou přednášku. Už se nemohl dočkat obědové přestávky. Nevěděl, jak vydrží, těch pár hodin bez ní. No pevně věřil, že ty přednášky rychle utečou.

Vběhl do své učebny, jak velká voda. Podle toho, co si všiml, tím svým náhlým vpádem, asi polekal pár studentů. No v té chvíli, mu to bylo absolutně jedno. Hlavně, že stihl začátek hodiny a nebude muset poslouchat kázání od profesora, na téma, dochvilnost.

Konečně měl po dopoledních přednáškách a mohl se odebrat do jídelny, kde se měl setkat se svou Květinkou. Po cestě do jeho cíle, ještě vyzvedl Ryana, který na něj čekal u skříněk a kecal tam se spoluhráči.

„Ryane, jdeš?!" Křikl na něj a netrpělivě čekal, až se jeho přítel rozhýbe. Všiml si, že byl tak zabraný do rozhovoru, že si ho ani nevšiml. Když ho Ryan zaslechl, hned se s kluky rozloučil a rozešel se za ním.

„Jo, už jdu! Promiň, zapomněl jsem se." Řekl mu s úsměvem. Celý den se těšil na svou rusovlasou potvůrku a když, už ji konečně mohl vidět, zakecal se s kluky. Byl rád, že ho Alex vyzvedl a nenechal ho tam. Jinak se klidně mohlo stát, že by do té jídelny, tak brzo nepřišel.

Hned, jak se k němu Ryan dokutálel, společně se rozešli do jídelny. Po cestě tam si spolu povídali. Navzájem si řekli všechno, co pro ně v tu chvíli, bylo důležité. Samozřejmě, že většina z toho, se týkala jeho Květinky a Ryanově rusovlasé potvůrky, jak jí on sám, rád oslovuje.

Nestihl ani pořádně vstoupit do jídelny a už se k němu řítila Nora. Snažil se jí všemožně vyhnout. Taky ho napadlo ji zkusit ignorovat, no nebylo mu souzeno, se jí tak lehce zbavit. Jakmile se před ním zastavila, díky bohu, že Ryan byl hned vedle něj, jen protočil oči v sloup a čekal, co z ní zase vypadne.

„Zlatíčko, kde si byl, tak dlouho? Chyběl jsi mi." Řekla mu to takovým způsobem, jakoby snad spolu chodili, už tisíc let. Nemohl uvěřit tomu, že by to, co jí naposled řekl, nepochopila.

„Za první, nejsem žádné tvé zlatíčko. Za druhé, nechápu, co po mně chceš? A za třetí, mám přítelkyni, tak to už pochop a dej mi konečně pokoj!" Málem to už na ni zařval, jak ho vytočila. Nechce, aby se kolem něj, pořád motala. Vždyť je to choré. Kdyby to viděla jeho družka, asi by se neudržela.

„Noro, běž si najít někoho jiného, koho budeš otravovat. Tohle už není ani vtipné, to co děláš je spíš ubohé." Řekl jí Ryan, až moc klidným hlasem. Nechápal, že ji nestačil ten výstup, co měla před týdnem. Dle jeho názoru, ta holka není normální.