Ztracená minulost

Kapitola 1

Po cestě kráčí krokem nejistým, až k místu, kde vždy chtěla být.

Dnes je prvního září. Je to den, kdy začíná nový školní rok. Taky den, kdy se narodila a je to i den, kdy pro ní začíná nový život.

Dlouho usilovala o to, aby tuhle budovu mohla navštěvovat. Dnes přestupuje do její vysněné školy. Je to Univerzita, Vysoká škola umělecko-sportovní.

Už od mala ráda zpívala a teď po dlouhém snažení, nastupuje do druhého ročníku. Je to hezká dívka, má světle hnědé kudrnaté vlasy, modré oči a je průměrně vysoká. Jmenuje se Jessie Rains, dnes jí bylo dvacet let a s nadějí v srdci doufá, že jednou zapomene, jaký podělaný život doteď žila.

Chvíli se dívala na budovu, do které bude příštích pár let chodit a nemohla uvěřit, že se jí to opravdu povedlo. Srdce měla až někde v krku, když vstoupila do dveří školy. Pomalu a nejistě se rozešla dlouhou chodbou, když zjistila, že neví kterým směrem by se měla dát.

Zastavila a rozhlédla se kolem. Viděla spoustu studentů a každý někam spěchal. Cítila se nesvá z tolika lidí na jednom místě, ale uvědomila si, že pokud chce navštěvovat tuhle školu, musí se s tím nějak srovnat.

Pořád stála na stejném místě a přemýšlela, koho by se mohla pozeptat na cestu, když do ní, zničehonic někdo narazil. Okamžitě se otočila, aby zjistila, kdo to byl a v tu chvíli spatřila dívku, která se na ni omluvně dívala.

První, co jí na ni upoutalo, byli její krásné zrzavé vlasy, které měla spletené do culíku a to druhé, byli její zelené oči, které by snad svítili i v noci. Jessie byla tak zaskočená dívkou, která stála před ní, že kdyby na ni nepromluvila, asi by i zapomněla, proč vlastně do té školy přišla.

„Promiň. Nechtěla jsem do tebe vrazit. Mohu ti nějak pomoct?" Zeptala se rusovlasá dívka s úsměvem, hned po tom, co se jí omluvila. Tak pospíchala, že si ani nevšimla, že se osoba, která šla před ní, zastavila. Dívka, do které narazila, se jí zdála být zprvu zmatená, ale jak si stihla všimnout, rychle se vzpamatovala.

„Ahoj, nic se nestalo. Já hledám ředitelnu, budeš tak hodná a nasměruješ mě?" Jessie ji nesměle pozdravila a v koutku duše doufala, že ji rusovlasá dívka poradí, kterým směrem by se měla dát.

„Jistě, musíš stále rovně a pak jsou to druhé dveře vlevo, tam je ředitel." Řekla pohotově a názorně jí ukázala kudy má jít. Kudrnatá dívka se jí zdála být milá a tak neměla důvod ji nepomoct. Dobře si pamatuje na svůj první den ve škole. Taky byla z toho vyjukaná a kdyby ji tehdy jeden hezký kluk nepomohl, možná by tady bloudila ještě dnes.

„Děkuji moc." Jessie se nesměle na dívku usmála a potom se rozešla směrem, kterým ji poslala. Aspoň to měla v úmyslu. No nestihla se pořádně, ani otočit k odchodu, když na ni dívka, co do ní před chvíli narazila, znovu promluvila. „Jsem Rina, mimochodem!" Křikla k ní ještě rusovlasá dívka. Načež se Jessie, na ni, už jen jemně usmála a rozešla se směrem k ředitelně. Ráda by si s ní i popovídala, ale to by už meškala na setkání s ředitelem.

O malou chvíli později, konečně našla dveře, které hledala a vzápětí na ně zaklepala. Ani ne vteřinu po té, se z místnosti, do které měla v úmyslu vstoupit, ozval hluboký hlas, se slovy,... Ať jde dál.

Zhluboka se nadechla, poněvadž byla nervózní a jakmile nabrala trochu odvahy zatáhla za kliku a vzápětí otevřela dveře, za kterými spatřila celkem milého postaršího pána, jak sedí za svým stolem.