Ztracená minulost

Kapitola 37

Jessie leží ve Vlčkově náručí a upřeně ho pozoruje. Je sobota ráno a ona je nervózní z toho, co všechno se má ten den stát. Jakmile bude úplněk v plné síle, prvně se promění do své vlčí podoby. Z toho strach, když to tak může říct, nemá. Pak se seznámí se zbytkem vlčí smečky. Samozřejmě, až po tom, co jí Jared do ní uvítá. S tím taky nemá nejmenší problém.

Co jí nejvíce děsilo, bylo to označení, o kterém ji Vlček povídal, den předtím. Vysvětlil jí, jak ono označení probíhá, ale to jí moc neuklidnilo. Nebyla si sama sebou jistá, jestli to vůbec zvládne. I když ji říkal, že to za ní převezme její vlčice. A hlavně se styděla, že všichni ve smečce budou vědět, kam přesně odchází a kvůli čemu, tam odchází.

Stále hleděla na jeho spící tvář. Byla s ním nesmírně šťastná. Nevěřila, že by se někomu mohl změnit za pár týdnů život tak, jako se to stalo ji. Při přemýšlení o věcech, kterých se bála si ani nevšimla, že ji pozoruje pár zelených očí.

Alexe vzbudilo rychle bijící srdíčko jeho družky. Všiml si, že se mu dívá do obličeje, ale i tak ho nevidí. Nevěděl, co jí tak znepokojilo a byl rozhodnut to zjistit. Jen doufal, že to není nic, co by se týkalo jeho tety Annabeth.

„Květinko, copak tě trápí?" Začal zlehka. Jakmile na ní promluvil, v tu chvíli zčervenala. Byla tak nevinná a pořád stydlivá, co mu přišlo nesmírně roztomilé. Viděl na ni, že nad něčím usilovně přemýšlela a doufal, že se mu svěří.

„Já, Vlčku." Na chvíli se odmlčela a pohlédla mu do jeho zelených oček. „Jen mám strach z dnešního dne a i noci. Děje se toho moc najednou." Svěřila se mu s tím, co jí trápilo a ještě víc. Řekla mu všechno, z čeho měla obavy a taky věci, za které se styděla. Dlouho si spolu povídali.

Byla moc ráda, že po rozhovoru, kde se mu svěřila se vším, ji dokázal uklidnit. Říkal, že se nemá za co stydět. Prý je to u nich úplně normální, spojit se se svou družkou, když mají to štěstí a najdou ji. Všichni ze smečky to prý chápou a ani se nad tím nepozastavují.

Když Alex zjistil, že se jeho Květinka uklidnila, šli společně spáchat ranní hygienu, po které se odebrali do kuchyně, kde na ně, už určitě čekala snídaně. Jakmile vstoupili do již zmíněné místnosti všiml si, jak se jeho Květinka zarazila. Víc se k němu přitiskla, když spatřila jeho tetu Annabeth, která s největší pravděpodobností čekala, na jejich příchod.

Jessie pohlédla na místo, kde seděla Vlčkova teta a měla chuť hned odejít z místnosti, ve které se nacházela. Neměla chuť, ani náladu, poslouchat další urážky z jejích úst mířené na ni. No jakmile se chtěla od svého Vlčka odtáhnout a odejít, on ji nepustil. Víc si ji k sobě přitiskl, jako by čekal na něco, co jí v tu chvíli, nebylo moc jasné.

Alexovi rodiče mu přes jejich spojení řekli, aby svou družku nikam nepustil. Prý ať chvíli vydrží, protože teta Annabeth má něco na srdci, co by chtěla Jessie říct. On jen doufal, že to, co jeho spřízněné duši, bude chtít teta sdělit, bude stát za to.

„Jessie, já se ti moc omlouvám za to, co jsem ti včera pověděla. Nemyslela jsem to tak. Prosím odpusť mi, má zbrklá slova." Řekla najednou a pevně věřila, že to vyznělo aspoň z poloviny věrohodně. Nikdy, by ji ani ve snu nenapadlo, že by ji Alfa smečky mohl vykázat. Pořád si myslela, že pro Alexe, by byla lepší jedna z jejich dcer. No musela se smířit s tím, že její synovec, se po téhle noci od své spřízněné duše, už nepohne. I když se jí to zrovna moc nezamlouvalo.

Pro klid v rodině a hlavně, její setrvání ve smečce, se musela ponížit a veřejně se omluvit vlčici, která neměla, ani původ, ani postavení. Vždy si myslela, že když je sestra, stávající Luny smečky, je do určité míry chráněna. No, včerejší večer ji vyvrátil její mínění. Podle všeho ji stávající Alfa jen toleroval, ale když se do toho zapletl Alex, tak Alfa ještě přitvrdil. Nemůže si dovolit, být vykázána ze smečky, ke které patří, co se narodila.