BTS oneshot

50. NEBEZPEČNÝ

Jimin

Není to poprvé, co se vykradu z domu, ale je to poprvé, co tlačím motorku po příjezdové cestě až k bráně. Nechci ji startovat před domem, abych tím všechny probudil a dal o sobě vědět.

Můj otec je trochu víc posedlý mým bezpečím. Vysvětlovat mu, že mě tím dusí, nemá cenu. Nikam nesmím chodit bez doprovodu dvou velkých chlápků s pistolí u pasu, sluchátkem v uchu a černými slunečními brýlemi, které nosí i v noci.

Už z toho skutečně šílím. Nechápu pak, proč mi na narozeniny pořizoval tu motorku, když se na ní ani nesmím projet. Pokud chci i jen nakupovat, musím sedět na zadním sedadle velkého auta, které snad vyrobili výrobci trezorů. Je neprůstřelné a má tmavá skla.

Překvapuje mě, že mi ještě nepořídil neprůstřelnou vestu.

Dotlačím motorku až na hlavní silnici a konečně si nasadím helmu. Nasednu na ni a nastartuju. Ten zvuk motoru mi rozproudí krev v žilách, ale neodvažuju se ho túrovat.

Pomalu se rozjedu a pořád jedu poklidně alespoň několik dalších ulic. Dokud nemám naprostou jistotu, že mě nikdo nesleduje a že mě rozhodně nemůže slyšet.

Ale na rychlostním okruhu ve městě už to přestanu řešit a konečně si užiju ten pocit svobody, který jsem si ukradl, když jsem utekl z domu.

Není nic lepšího, než překročit povolenou rychlost, proplétat se mezi auty a nemít žádný cíl. Ale to není tak úplně pravda.

Mám sraz se svým kamarádem Taehyungem v jednom baru, který není zrovna pro lidi v našem postavení. Jenže je to taky poslední místo, kde by mě otec hledal, kdyby zjistil, že nejsem ve své posteli.

Vyrazil jsem dřív před domluveným setkáním, abych se mohl projet městem. V noci není tak rušné, jako ve dne, ale zato vypadá krásněji. Líbí se mi, jak se někteří probouzejí až v noci a žijí noční život. Něco takového dělat nikdy nemůžu.

Dojedu do centra ke své oblíbené restauraci a zastavím u krajnice. Vytáhnu telefon, abych si vyhledal ten bar, kde se máme s Taem sejít. Říkal, že je to jen kousek odtud, ale stejně mi název „U Wandy", nic neříká. Ani ho nevidím nikde v okolí.

V telefonu si najdu jeho polohu a zjistím, že je jen dvě stě metrů ode mě, za rohem na konci ulice.

Znovu ho schovám a rozjedu se na dané místo.

„Co ti tak trvalo?" houkne, když zastavím v zapadlé uličce, kde nikdo není. Sundám si helmu a zvláštně se na něj ušklíbnu.

„Měli jsem přijet až za pět minut," odfrknu a sesednu z motorky. „Jsem tady ještě dřív."

Tae jen něco neurčitého zamručí a pomůže mi z mé bundy, kterou nastrkám pod sedadlo.

„Proč jsi tak napružený? A nervózní?" zeptám se ho, protože se neustále rozhlíží kolem sebe, jestli nás někdo nevidí.

„Tohle je pochybný podnik," vydechne, tak přikývnu. Přesně z toho důvodu jsme tady. Nikdo nás nebude znát. „Pro jistotu," houkne a podá mi černou škrabošku s všitými stříbrnými vlákny.

Pozvednu na něj obočí, ale on už si nasazuje tu svou, která je královsky zelená s černými ornamenty.

Zakoulím očima, ale nasadím si ji, když Tae zaklepe na velké železné dveře. Otevře nám nějaký obrovský chlap v černém obleku a jen kývne hlavou, abychom vešli dovnitř.

Ihned se do nás opře pach zpocených těl, alkohol a levný parfém. Tae se po mně ohlédne a zakoulí očima, protože tohle jsme nečekali ani jeden z nás.