BTS oneshot

45. NÁHRADNÍCI

Yoongi

Zhluboka si povzdechnu a otráveně se podívám na hodinky kolem zápěstí. Ta fronta na jednu pitomou kávu je na hlavu. A stejně se tady objevím znovu, zase zítra, abych si tu frontu vystál, protože bez kávy nedokážu přežít den.

„Tak pohněte," zamumlá nějaká žena za mnou, že se ohlédnu přes rameno. Je drobná, i když je na vysokých podpatcích. Luxusní šaty a kabelka přes předloktí, přitažená k tělu. „Co je?" vyštěkne po mně, když si mého pohledu všimne, ale pomalu se zase odvrátím a raději ji ignoruju.

Její odfrkávání ještě nějakou chvíli pokračuje, tak si raději vytáhnu telefon a pokouším se prohrabat maily, jestli mi nepřišlo něco důležitého, co je potřeba vyřešit ihned.

Cinkne mi zpráva ze skupinového chatu, kde mi Namjoon píše, abych vzal kávu jemu i Hobimu. Zakoulím očima a pošlu jim palec nahoru. Varoval jsem je, že ta káva z kávovaru v práci je peklo, ale stejně mě neposlouchají a pokaždé to risknou. Někdy mě ještě zastihnou, když stojím ve frontě, ale jindy mají smůlu.

„Hele," poklepe mi ta ženská na rameno, tak se znovu ohlédnu, „nevíš, jak dlouho jim to ještě potrvá?" zeptá se, že se nad její otázkou ušklíbnu. Dělá, jako bych to snad měl moc dobře vědět.

„Vypadám, že tady pracuju?" odfrknu.

„Já jen, jestli mám raději najít novou kavárnu," opáčí a pozvedne bradu, „kde mě obslouží rychleji."

„A mě se ptáš, protože...?" nechám větu vyznít do ztracena a pozvednu na ni obočí. Doopravdy netuším, kde se v ní vzala ta odvaha, konverzovat se mnou o takových kravinách.

Nic z ní nevypadne, tak si raději dál hledím svého. Naštěstí se fronta trochu pohne kupředu a já konečně objednám tři kávy sebou. Zaplatím a postavím se na konec pultu. Zakloním vyčerpaně hlavu a zavřu oči, když vedle sebe zaslechnu hlas, který, jak jsem si myslel, už nikdy neuslyším.

„Yoongi-hyung?" osloví mě Jimin a já prudce otevřu oči. Hledím na tabuli s nabídkou před sebou a mám dojem, že mám sluchové halucinace od nadměrného poslouchání hudby přes sluchátka.

Ohlédnu se, a skutečně uvidím Jimina stát u jednoho stolku s kelímkem kávy před sebou. Je ve společnosti svého nejlepšího kámoše Taeho a hledí na mě, jako na ducha.

„Ahoj, Jimine," pozdravím ho klidně. Dokonce velmi klidně.

Možná jsem čekal, že budu mít vztek, až ho uvidím, ale upřímně? Vidím ho moc rád. Samotného mě to překvapuje.

„Ahoj," řekne i on a dokonce se pousměje. „Rád tě vidím. Už... už je to dlouho."

„Jo, nějaký ten pátek to bude," houknu a abych se mu nemusel dívat do očí, kouknu za jeho rameno na Taeho. Jeho jsem neviděl už pár let. Naposledy, než odjel pracovně do Japonska. „Čau Tae. Konečně doma?"

„Ahoj, Yoongi-hyung," odvětí a zakření se. V dlaních objímá kelímek s kávou a mě trochu zamrazí. Sekne mu to. Dokonce velmi. Má blond vlasy a nejspíš i líčení, ale to nebude to, co mě na něm zaráží. Jen nedokážu přijít na to, co to bude. „Už bylo načase. Japonsko je krásné, ale doma je doma."

„A jak se máš, hyung?" zeptá se mě Jimin, když mi baristka podává tašku s mými kávami přes pult.

„Pracovně," opáčím neutrálně a přistoupím k nim. „A už jdu pozdě. Namjoon s Hobim na mě čekají," poukážu na tašku a kývnu hlavou. „Pozdrav Jungkooka, Jimine. Dlouho jsem ho neviděl," houknu ještě a odejdu z kavárny. Ve dveřích se ještě ohlédnu na Taeho, který mi věnuje pohled.