Mafia-InfiniteLove

14.

Pohled Anastasie

Je večer a já kráčím dlouhou chodbou. Zaklepu na velké dřevěné dveře a po chvilce se ozve odpověď. Vstoupím dovnitř a spatřím vysokého blonďáka. Nad pohledem na jeho nahou hruď a ručník kolem pasu si jemně zkousnu spodní ret.

,,Čekal jsem že přijdeš dřív." Ani se na mě nepodívá a pokračuje směrem do koupelny. ,,Proč ti to tak trvalo?" Tentokrát se už na mě podívá a já si všimnu že ručník vyměnil za šedé tepláky.

,,Omlouvám se pomáhala jsem Chiaře v kuchyni." Sklopím pohled a čekám co se bude dít dál. Po chvilce se rozesměje.

,,Jsi blázen." Chytne mě za boky a přitáhne si mě k sobě. Vzhlédnu mu do obličeje a zmateně se na něj podívám.

,,Co děláte?" Rychle zamrkám když mě vyzvedne do náruče. 

,,Chci si užít tvojí přítomnost." Opatrně mě položí na postel a po chvilce si lehne vedle mě. ,,Jsem rád že jsi v rámci možností v pořádku." Pohladí mě po tváři. Nosem mě pošimrá po čele a následně mě na něj políbí.

,,Proč jste na mě tak milý?" Vypadne ze mě otázka. On se na mě nechápavě podívá.

,,Nevykej mi furt jsi moje manželka Ann." Zamrká a já čekám co řekne dál. ,,Nechci aby jsme se neměli rádi když spolu máme strávit zbytek života." Stiskne mi ruku. ,,Jsi nádherná, přitahuješ mě a docela tě začínám mít i rád takže by to mohlo v budoucnu fungovat i jinak než pouze jako dohoda s tvým otcem. Je pro nás šance že to bude fungovat tak si to přeci nebudeme kazit." Usměje se. ,,Chci s tebou vycházet, nechci na tebe být zlý a do něčeho tě nutit." Opatrně přikývnu. Přitáhne si mě blíž k sobě a pomalu upadáme do říše snů.

Myšlenky se mi vrací do mého domova. Co se tam asi teď děje? Vzpomíná na mě někdo? Jsou na mě pořád naštvané? Hádám že ano jen přece jsem jim prakticky ukradla dokonalého manžela. Musím uznat že je Mattew moc atraktivní muž. Už při prvním pohledu na něj jsem si zamilovala jeho blonďaté vlasy a temné oči. Už přes bílou košili jsem poznala že se pod ní nachází nádherné vyrýsované tělo.

Ruka mi zamíří na jeho odhalená záda, on spokojeně zamručí a zpevní stisk. Vlastně mu jsem neskutečně vděčná. Za všechno. Už jenom ten večer co sestřelil lampičku a následně okno mi poměrně přirostl k srdci. Jsem mu vděčná nechci ani pomyslet na to co by se stalo kdyby nešel kolem nebo co tam dělal.

Občas mě trochu děsí náš věkový rozdíl jen přece je o něco starší než já. Já nejsem ani dospělá... Zatím mi naprosto vyhovuje to jak se chová. To jak se mě zastal před jeho podřízenými na té schůzce když jsem přinesla muffiny bylo hezké. Chvilku z něj šel strach ale věděla jsem že mně ublížit nechce.

Trochu mě zarazilo to co mi řekl dneska. To že by mě nejraději bez milosti ojel. To mě vystrašilo ale jsem ráda že se podle jeho slov o nic nebude snažit. Musím mu začít více věřit.

Je to těžké.

_____________________________________________

Taková nudnější kapitolka.
Budu ráda za hlasy<3