Magic House

DÁREK OD BABIČKY

"Jo, já vím." jeho odpověď mě vážně překvapila. "Jak to můžeš vědět?" řekla jsem a s údivem jsem zastavila. "Znal jsem se s Katherinou." řekl mi s klidným výrazem na tváři. "Vážně?" zeptala jsem se s vážným výrazem na tváři, protože Katherina je moje babička, které patřil náš nový dům. "Jo, jasně. Tu tady znal každý. Moc milá dáma." řekl a naznačil, ať pokračujeme v chůzi a tak jsme šli dál. "Ona o tobě pořád mluvila." řekl a mírně se usmál. "Jo? A co říkala." zeptala jsem se zvědavě. "No, že seš příšerná vnučka a že ji ani nikdy nenavštívíš, a tak podobně." řekl a já se na něj se smutným výrazem ani nemohla podívat. Když se na mě Lukas podíval, propukl v hlasitý smích. Zamračila jsem se a řekla mu: "Co je na tom tak vtipnýho!?" "Byl to vtip, samozřejmě říkala, že seš strašně milá a velmi slušná. A že vypadáš úplně stejně jako ona za mlada." potom co to dořekl jsem se musela pousmát. 

  Zbytek cesty jsme šli v tichosti a jakmile jsme byli u domu, který je hned vedle toho našeho Lukas řekl: "No takže já bydlím tady a ty hned vedle."a ukázal na náš dům. "My jsme sousedé?" řekla jsem velmi udiveně, protože mě to překvapilo. "No jo, jak si myslíš, že bychom byli s Katherinou takový přátelé?" řekl s širokým úsměvem. "Tak jo, tak se měj a děkuju." řekla jsem s přátelským úsměvem a dodala: "Ahoj." otočila jsem se směrem k mému domu a odešla. Pak už jsem jenom slyšela Lukase jak křičí: "Není zač, měj se." 

  Když jsem vešla domů rodiče už byli doma a něco řešili v obýváku. Chtěla jsem jít rovnou po schodech nahoru do mého pokoje, ale máma mě zastavila, když na mě zakřičela: "Mac? Pojď sem." no a tak jsem šla za ní a za tátou do obýváku. "Ahoj mami, čau tati." řekla jsem s úsměvem. "Kdepak jsi byla, mladá dámo?" zeptal se mě naštvaně táta. "No byla jsem se tady projít." řekla jsem klidně. "Ale to neznamená, že se tu budeš potulovat, když už se dávno setmělo." řekla mi máma. "No jo..." "Mohla jsi nám alespoň zavolat. A měla bys už jít spát, zítra je škola." řekl, už klidnější táta. "Jo, za to se omlouvám a ano už jdu do postele." dořekla jsem to a už jsem byla na odchodu, když mi máma řekla: "Ještě počkej..." řekla a já jsem se zase otočila směrem k ní. "Tohle ti odkazuje babička ve svojí závěti." řekla a podala mi hnědý, kožený a starý kufr, na kterém byla tři velká písmena. K.L.U. "Co to je?" zeptala jsem se zvědavě. "Jsou to její staré deníky a nějaké knihy. Chtěli jsme ti to s tátou dát už, když jsme sem přijeli, ale usoudili jsme, že teď je na to vhodnější doba." Vhodnější doba? Vážně? Celý měsíc co tady bydlíme jsem se tu neskutečně nudila. No to je jedno. "Aha, tak jo. Už si můžu jít lehnout?" zeptala jsem se nedočkavě, protože jsem byla příšerně utahaná. "Samozřejmě." odpověděli mi oba najednou.

  Když jsem přišla do svého pokoje, položila jsem ten velmi těžký kufr na psací stůl. Dnes se mi už prohlížet nechtěl, protože už bylo nějak kolem devátý večer a já jsem byla vážně utahaná. Rozhodla jsem se že si dám sprchu. A tak jsem šla do koupelny.  

  Jakmile jsem byla se sprchou hotová, oblékla jsem si pyžamo a vysušila vlasy ručníkem. Pak jsem si je rozčesala a nechala volně uschnout. Odlíčila jsem se a vyčistila jsem si zuby, podívala jsem se na sebe do zrcadla, ve kterém jsem uviděla holku se světle hnědýma vlasama, střiženýma do delšího mikáda, velkýma zelenýma očima a s mírně pihatou tváří. Pak jsem se zhluboka nadechla a v tichosti jsem si řekla: "Tak jo Mac, to zvládneš. Je to přece jenom nová škola, bude to v pohodě." Abych pravdu řekla, tyhle situace jsem nesnášela. Nová holka v novém městě a nové škole, která tady vůbec nikoho nezná. Pak jsem se otočila, zhasla světlo a šla si lehnout. 

  U mě v pokoji už byla úplná tma, ale perfektně jsem viděla do pokoje ve vedlejším domě. Podle všeho to byl Lukasův pokoj, protože ležel a něco si četl na posteli, která byla naproti okna. Skvělý. Prvně zjistím, že jsme sousedé a teď, že má pokoj skoro vedle toho mého. Po téhle myšlence jsem šla zatáhnout závěsy a pak znovu ulehnout do postele. Po chvíli se mi podařilo usnout.