Magic House

ŘEKNI TO.

  Já? Až teď jsem začala uvažovat o tom, jestli mu mám říct o tom dopisu, nebo ne. "Co ti mám jako vysvětlovat Lukasi?" řekla jsem nakonec. "No já nevím, to by jsi mi měla říct ty..." řekl mi, už byl o mnohem klidnější. Seděla jsem tam na posteli a on stál naproti mě a já jsem se mu ani nemohla podívat do očí, protože jsem nevěděla, zda mu to říct, nebo ne.

  Po dlouhé chvíli jsem se nakonec rozhodla, že mu to říkat nebudu. Ne teď. Už mohlo být tak kolem desáté, když domů přišli rodiče a Lukas byl pořád u mě v pokoji. "No já si myslím, že už bych měl raději jít." řekl po dlouhém tichu. "No tak jo, dobře." řekla jsem a vyšli jsme z mého pokoje a já ho šla doprovodit ke vchodovým dveřím. "Ahoj." pozdravila jsem oba rodiče, kteří si sundavali kabáty v předsíni. "Dobrý večer, pane a paní Dillonovi." pozdravil je s úsměvem Lukas. "Ahoj, ty musíš být Lukas." řekla máma a natáhla k němu ruku na pozdrav. Stiskl ji. "Těší mě." řekl Lukas a potřásl mámě rukou."Mě taky moc těší a prosím tě, říkej mi Jeanette." řekla mile máma. "Jo a já jsem Richmond." řekl táta a taky mu potřásl rukou. "Už jste dodělali ten projekt?" zeptal se táta zvědavě. Projekt? Úplně jsem na něj zapomněla. Lukas se na mě podíval a já zalhala: "No ještě ne, ale máme už spoustu návrhů." dořekla jsem okamžitě. "Aha tak jo, my půjdeme nahoru a ty vyprovoď Lukase a do postele." řekla rozkazně máma a oba rodičové se na nás usmáli a už šli nahoru do jejich ložnice. Otevřela jsem vchodové dveře a Lukas tam teď stál tak jako před chvílí. Prostě jsme na sebe jenom koukali, ale on pak přerušil ticho: "Měli bychom si domluvit další schůzku ohledně toho projektu." řekl nepřítomně, jako by věděl, že jsem mu měla něco říct, ale já jsem nechtěla, prozatím. "No co třeba za týden, má to být hotový do konce měsíce." navrhla jsem. "Jo tak jo, pak se ještě domluvíme podrobněji." řekl úplně beze zájmu a už byl na odchodu. Zavřela jsem dveře a šla do postele.

  Ve čtvrtek Lukas nebyl ve škole, ani se mu nedivím, jeho děda zmizí bez rozloučení neznámo kam a jediný co mu nechá je dopis. Byla jsem si stoprocentně jistá, že to má nějakou spojitost s babičkou, navíc o Lewisovi mi babička psala v tom jejím dopise. Furt jsem nad tím přemýšlela.

  V pátek, po škole jsem šla domů, ale moc se mi tam nechtělo, protože určitě tam zase nikdo nebyl. Ale prostě jsem šla dál, ale zvolila jsem si jinou cestu. Šla jsem po chodníku a najednou jsem šla kolem nějakého hřbitova, nebo co. Byla tam taková nízká zídka a tak jsem si řekla, že si tam na chvíli sednu, proč taky ne. Sundala jsem si můj batoh ze zad, dala ho na tu zídku a pak tam i vyskočila. Vůbec  nebyla studená a to dnes byla zima, což mě překvapilo. Sedla jsem si tak, že mi nohy visely směrem k hřbitovu, takže jsem měla výhled na všechny ty náhrobky. Seděla jsem tam asi 15 minut a pořád přemýšlela o Lewisovi. 

  Najednou ale vidím jak si to ke mě žene, nějaká osoba v černé mikině a světlých džínách. Hned jsem poznala o koho se jedná, ty rozcuchané, tmavé vlasy bych poznala, nevím kde. "Ahoj." pozdravil mě. "Čau." řekla jsem, ale do tváře jsem se mu nepodívala. "Co tu děláš?" zeptal se a já na sobě ucítila jeho pohled. "Sedím." řekla jsem ironicky. "No to jsem si všiml." řekl a mírně se uchechtl. "Co ty?" řekla jsem jenom ze slušnosti, ale pořád jsem se na něj nepodívala. "Přinesl jsem sem nějaký kytky. Rodičům." řekl a najednou jsem k němu vzhlédla. "Aha." řekla jsem soucitně. "Lukasi, je mi to líto..." dodala jsem. "Ne to nemusí, ani jsi je neznala. No vlastně ani já. Jo a chtěl bych se ti omluvit za ten večer.  " řekl posmutněle a já pohotově odpověděla: " To nevadí." Řekla jsem s úsměvem. A potom nastalo ticho. 

   "Mac?" prolomil ho. "Hm..?" řekla jsem a upřela na něj pohled. "Co tohle všechno znamená?" zeptal se. "Jak to myslíš?" nechápala jsem. "No nastěhuješ se sem, já tě najdu sedět na pařezu v lese a zjistím že jsi vnučka Katherine. Pak se mi vyhýbáš a děda zmizí..." vysvětlil mi. "Já nemám nejmenší tušení." řekla jsem a upřela jsem pohled na své kolena, které byly promodralé od chladu.

  Seděli jsme tam dost dlouho. Lukas mě chytl za ruku, zvedl mi bradu, abych se mu dívala do očí a tiše řekl: "Mac, já to taky nechápu, ale jestli tu je něco co bys mi chtěla říct, tak to prostě řekni." řekl a já cítila, jak se mi do očí hrnou slzy a snažila jsem je zahnat. Pak jsem dodala: "Asi bych měla..."